On the night of July 22, 1995 some friends and I headed out into the desert for a dark of the moon observing session. The site, which is west of Stanfield, Arizona, and a few mile south of Interstate 8 is about 90 miles southwest from my home. My friend Jim Stevens had brought his 44.5 mm Dobsonian. We started evening observing some of the Messier objects such as the Veil and North American Nebulae in Cygnus, when Jim said "Let's look at some of the globulars in Sagittarius". We started our tour with M 22 and M 28, observing at 50 x and then at 180 x. Around 11:00 local time, we had M 70 in the field when Jim went to the charts to determine the next object of investigation. I continued watching M 70 slowly drift across the field, when it reached a point 3/4 of the way across a slight glow appeared on the eastern edge. I repositioned the scope to center on the new object but was unable to resolve it. I called to Jim and asked him if he knew what it might be, after a visual inspection he stated he wasn't familiar with it but would check the charts. After  determining the general position of the object he was unable to find it on either Sky Atlas 2000.0 or Uranometria.
The moment Jim said "we might have something" excitement began to grow among our group and I breathed a silent prayer thanking God for his wondrous creation. My friend, Kevin Gill then took a position from his digital setting circles and estimated a magnitude. At 11:15 I said that we needed to check the object for motion and should watch it for an hour. The group observed it change position against the star field over that period and at 12:25 I decided to drive home and report our finding.
Arriving at home initial attempts to send the telegram were unsuccessful due to an incomplete address I had. After searching my library I was able to located the correct address and confirmation was requested.
At 8:25 AM July 23, 1995 Daniel Green of the Harvard Smithsonian Astrophysical Observatory telephoned and said, "Congratulations Tom, I believe you discovered a new comet." and that was one of the most exciting moments of my life.    Thomas Bopp

Kometa byla objevena dvěma na sobě nezávislými astronomy, Alanem Halem a Thomasem Boppem. Zatímco Thomas Bopp je pouze astronomem amatérem, Alan Hale patří mezi významné pozorovatele komet.
Protože v době objevu byla kometa jen nízko nad obzorem, bylo v Evropě obtížné ji pozorovat. Přesto se jako prvním na kontinentu zdařil snímek této vlasatice astronomům ze známé (planetkové) jihočeské Hvězdárny Kleť.

Dráha této komety ji řadí mezi dlouhoperiodické. Oběžná doba cca 4200 let byla při posledním průletu Sluneční soustavou zkrácena gravitačním působením planet, především Jupitera, asi na 2380 let.
Kometa byla viditelná pouhým okem zhruba od července 1996. Já si ji v této době poprvé prohlédl v triedru jako mlhavou skvrnku. V té době se nacházela v souhvězdí Hadonoše. Od poloviny října už dosáhla 5. hvězdné velikosti a měla 2 až 3 stupně dlouhý ohon. Ke konce prosince roku 1996 dosáhla konjunkce se Sluncem v souhvězdí Orla a měla jasnost 3 - 4 mag. V lednu ji bylo možno pozorovat na ranní obloze. 2. února jsem tuto kometu opět spatřil také já, uprostřed města zcela bez potíží, jako objekt asi 2 magnitud s ohonem kolem 2 stupňů.

Ke konci února již byly pozorovatelné dva ohony a kometa překročila hranici 1. hvězdné velikosti, pohybujíce se v souhvězdí Labutě. V březnu sice prošla další konjunkcí se Sluncem, ale nacházela se již vysoko severně od něj a byla tak bez obtíží pozorovatelná především na ranní obloze. V polovině měsíce překročila hranici 0 magnitud a zařadila se mezi nejjasnější komety v tomto století. To ale nebylo vše. Při své cestě mezi souhvězdími prošla kometa Andromedou a Perseem a zjasnila tak, že dosáhla záporných čísel hvězdných velikostí. V Andromedě se dostala také do bodu k Slunci nejbližšímu, přísluní. Stalo se tak 1. dubna 1997.

Tento dubnový den bylo poměrně teplo, odpoledne 16 stupňů Celsia. Dohodl jsem se, že zajdeme navečer za město, abychom se na kometu podívali. Vyrazili jsme tehdy těsně před západem Slunce a cesta trvala asi hodinku. Cestou jsme zažili první až neuvěřitelnou věc. Občanský soumrak právě  skončil, když jsem cestou sestře vysvětloval něco o kometě a kde že ji vlastně můžeme vidět. Koukli jsme do míst, kde se měla kometa nacházet a já zažil jeden z úžasných pohledů na oblohu. Na ještě poměrně dosti modrém nebi se skvěla oválná skvrnka. Kometa Hale-Bopp na modrém nebi...
S přibývající tmou se postupně prodlužoval její ohon, jenž dosahoval délky kolem 10 stupňů. Když se úplně setmělo, naskytl se nám fascinující pohled. Tehdá ještě bez internetu a tedy i bez jakýchkoli aktuálních informací jsem byl překvapen další skutečností. Kometa nám předvedla ne jeden, ale hned dva ohony v celé své kráse! Až později jsem se dověděl, proč vlastně byly dva a z čeho byly složeny. Nyní jsme jen zírali na jeden z nejkrásnějších divů astronomie okem, triedrem i malým dalekohledem. Pokusil jsem se kometu také vyfotit. Jako o obrovském štěstí v neštěstí mohu mluvit o jediné jakžtakž povedené fotce ze sedmi exponovaných, kterou naleznete výše na této straně. Ostatní byly rozmazány lehkým posuvem sklopné desky v důsledku gravitace :-) Všechno musí jednou skončit a protože již hodně přituhovalo, vydali jsme se před desátou večerní do tepla. Doma jsem si zakreslil, co jsem  vlastně viděl. Z této kresby se pak 2. dubna vyklubal můj jediný obrázek s astronomickou tématikou. Kometa Hale-Bopp mezi souhvězdími Andromedy, Persea a Býka nad krajinou ...

Kometa dosáhla své největší jasnosti, určitě více než -0.7 magnitud. Ke konci dubna zeslábla na 1 mag a před další konjunkcí se Sluncem v květnu, byla pozorovatelná jako objekt 2. hvězdné velikosti. Poté byla kometa pozorovatelná již jen z jižní polokoule Země. Až do října 1997 byla viditelná pouhým okem. Stala se tedy nejdéle pouhým okem pozorovanou kometou v historii lidstva, když byla sledována po dobu 15 měsíců!

Jednalo se o naprosto výjmečnou kometu. Vždyť i ve vzdálenosti 200 mil. km od Země a 136 mil. km od Slunce měla na obloze zápornou magnitudu. Byla tedy neobvykle aktivní, což se ostatně vědělo už po jejím objevu, neboť za dráhou planety Jupiter amatér obvykle kometu neobjeví. Velikost jejího jádra se uvádí kolem 40 km, což je pořádný rozměr i ve srovnání s nadprůměrně velikým jádrem komety Halleyovy (16x8x8 km)! Běžné komety mívají jádro 1 až 2 km veliké. Rozměr samotné komy, tedy kulovité obálky kolem jádra přesáhl 100 000 km a svým rozměrem se tak blížila velikosti Slunce! Celá kometa, tedy koma a ohon jsou však nesmírně řídkým a lehkým materiálem. Ohony komet vidíme jen díky odrazu slunečního světla od prachových částic v ohonu, případně může sám ohon svítit v modré barvě, jako tomu bylo i u komety Hale-Bopp. Tento ohon se nazývá plazmový.
Tato kometa byla pozorována také při úplném zatmění Slunce 9. března 1997 na Sibiři s ohonem délky asi 2 stupňů. Mimo jiné tak byla fotografována i českou expedicí z Úpice.

Kometa Hale-Bopp, nazýváme-li ji jakkoli, patřila mezi komety výjmečné a ve 20. století mezi nejjasnější. Zřejmě po právu ji přezdívám "kometou století", ať už pro její výjmečnou jasnost, množství lidí, kteří ji pozorovali či už jen množství nových poznatků o kometách, které přinesla astronomům. Já sám mám z pozorování této komety od července 1996 do května 1997 velmi pěkné zážitky. Nemohu zapomenout ani na její "pozorování" z města, kdy jsem ji nechal projít skrze asi 15 m vzdálenou sodíkovou výbojku. Tyto nesprávné osvětlovací lampy normálně znemožňují, abychom ve městě pozorovali objekty z vesmíru a proto to byl pro mě úžasný astronomický zážitek - kometa viditelná vedle jasné lampy...