Noc na Kleti

 

Buďte zváni k povídání o objektech pozorovatelných na jarní a letní hvězdné obloze. Povídání k zataženým i jasným večerům ... a vůbec pro radost.

5. května 2000, před půlnocí

Dnes po příjezdu na Kleť bylo poměrně teplo, ale kupily se mraky. Nad Šumavou už byla bouřka a nakonec přišel prudký déšť s krupobitím i na Kleť. Večer se ale začalo vyjasňovat a nyní je už nádherně jasno.

Ve 22:00 jsem vynesl z Koperníkovy kopule Somet Binar 25x100 a začal jsem se kochat nádhernou jarní oblohou.

Vzhledem ke smrkům na západě jsem objekty zimního nebe oželel a můj zrak spočinul krátce jen na otevřené hvězdokupě M 35 v souhvězdí Blíženců. Pohled binarem už této hvězdokupě ubírá na kráse, je přeci jen trošku moc velká.

Když už jsem byl u těch velkých objektů, napadlo mě, proč se nepodívat také na Jesličky. Tato nádherná klenotnice, latinsky označovaná Praesepe, byla vidět již pouhým okem uprostřed nenápadného Raka. Poté jsem se podíval na otevřenou hvězdokupu M 67 nedaleko Alfy Cancri, byla to nepřehlédnutelná mlhavá skvrnka. Ve chvíli kdy jsem zrovna přesouval dalekohled, proťal Raka nějaký sporadický meteor. Zato byl ale velmi hezký s jasností kolem 0. magnitudy. A hned vzápětí mne upoutala další pohybující se jasná hvězdička. Jednalo se v každém případě o družici. Když se pomalu šinula přes souhvězdí Velkého vozu, jen velice těsně minula hvězdu z pravého dolního kola, Betu Ursae Majoris. Podle ní se dalo odhadnout její jasnost asi na -1 mag. Později jsem zjistil, že se nejednalo o nic slavnějšího než o ruskou orbitální stanici MIR.

Další zastávkou bylo souhvězdí Lva, protože jsem měl v plánu už konečně poprvé v životě vidět galaxie pod jeho nohama a jasná bezměsíčná noc napovídala jen to nejlepší. A opravdu. Brzy jsem u Thety Leonis spatřil hned tři galaxie. Nejjasnější se zdála být M 66 vlevo dole, vpravo od ní si hověla malinko slabší, ale s jasnějším jádrem M 65. Nad M 66 se dala postřehnout velmi slabá galaxie NGC 3628. Pak jsem měl velké problémy s přesunem o něco vpravo dolů směrem na Regulus. Nakonec se mi tam ale zdařilo najít i druhou skupinku tří objektů. První mi do oka padla M 105, galaxie která neoplývala kdejakou jasností. To o něco lépe se na tom zdály být galaxie M 96 a vpravo od ní M 95. Jejich jasnost byla zhruba srovnatelná. Na závěr jsem si vzpoměl na kdysi dlouho hledanou galaxii pod hlavou Lva. Po chvilce jsem i zde konečně zahlédl galaxii NGC 2903 u Lambdy Leonis.

Množství galaxií ve Lvu mne navnadilo k prozkoumání naprosto neznámých končin. Souhvězdí Vlasy Bereniky a Panny. Vždyť naše Galaxie přeci patří spolu s místní skupinou právě do kupy galaxií v Panně. A tu netvoří jen galaxie v Panně, kde je centrum této kupy, ale patří sem i objekty okolních souhvězdí. Nakonec jsem nedaleko hvězdy 4. velikosti, 35 Comae Berenices, objevil krásnou kulatou a jasnou galaxii M 64.

Pak jsem binar namířil vpravo od Epsílon Virginis a v tomto koutě noční oblohy jsem se jen tak potuloval pro potěšení oka. Centrum kupy v Panně je nabito galaxiemi a já se zde bohužel vůbec nevyznám. Snad i zde budu jednou vědět, co mám hledat. Prozatím jsem jen tak jezdil a žasnul. Zorným polem putovala jedna galaxie za druhou, a další a další ... Nakonec jich bylo více než deset. A to jsem asi viděl jen ty jasnější.

Když už jsem byl v souhvězdí Panny, přesunul jsem pohled na jih a pokusil se najít galaxii M 104 - Sombrero. Obloha byla skutečně temná, snad proto se mi také zde rychle zadařilo. Protáhlý tvar této galaxie byl dobře patrný. A pak to náhle přišlo.

Zorné pole 3,5 stupně široké proťal meteor! V levé části zorného pole se začal rozsvěcet, vpravo od středu dosáhl maxima své jasnosti. Jeho stopa tedy mohla mít asi pet stupňů na délku. Snažil jsem se co nejobjektivněji srovnat jeho jasnost s hvězdami. Podle mého subjektivního odhadu byl 3. až 4. hvězdné velikosti. Fascinoval mě především jeho blízký průlet kolem Sombrera, asi na dvě její délky pod ní. Úžasná náhoda. Viděl jsem objekt v zemské atmosféře, možná nějakých 100 km vzdálený, jeden z nejbližších astronomických objektů. A vedle něj trůnila velmi vzdálená galaxie Sombrero, milióny světelných let vzdálená. V tu chvíli jsem byl fascinován tím úžasným dílem přírody a vzpoměl si na ještě famóznější fotku pana Klepešty. Ten měl to štěstí, že vedle M 31, velké galaxie v Andromédě, mu při její expozici proťal snímek bolid. Když jsem pak zjišťoval, co to mohlo být za meteor, neunikla mi podobnost jeho stopy, včetně délky, vzhledem k nedalekému radiantu roje Alfa-virginid. Pokud se skutečně jednalo o meteor z tohoto roje, což se zdá být velmi pravděpodobné, pak jsem viděl možná jen ten jediný, který má za hodinu průměrně padat, jak je uvedeno v hvězdářské ročence. To by byla tedy náhoda na druhou :-)

Další noční zastávkou na cestě jarní oblohou bylo souhvězdí Pastýře. I když pravda je taková, že jsem nakonec podle Arctura pouze vyhledal kulovou hvězdokupu v Honicích psech, Messier číslo 3. Pěkně si trůnila nedaleko poměrně jasné hvězdičky. Najednou kolem ní prolétla družice. Ano, Slunce nebylo zas tak hluboko pod obzorem a tak se to družicemi jen hemžilo. Jen ale tato zmizela ze zorného pole, no mohly uběhnout tak tři až pět sekund, a už se za ní snad ve stejné dráze hnala další podobné jasnosti. Teda nahoře je opravdu někdy dost těsno.

Po shlédnutí "em trojky" jsem se rozhodl procvičit si svůj oblíbený manévr. S triedrem 10x50 se rád přesouvám od M 3 přes Arcturus po přímce až do Hlavy hada, kde je další jasná kulová hvězdokupa, M 5. Chopil jsem se tedy binaru a z legrace to s ním zkusil také. A ejhle, Arcturus už jsem nechal v dáli za sebou a opravdu jsem narazil na mlhavý kotouček. Hned napoprvé, no to je ale divné :-) Jak se ukázalo, tyto dvě hvězdokupy mají z mého pohledu leccos společného. Obě je hledám pomocí Pastýře, potažmo Arctura, aniž by se v něm nacházely. A také M 5 sídlí ve společnosti s jednou nedalekou hvězdičkou. Jen velikostí se trošku liší. M 5 mi připadá malinko větší a s jasnějším středem.

Po návštěvě "Pastýře" jsem si vzpoměl na své nejoblíbenější galaxie. Najdete je poblíž bodu na jedenkrát prodloužené úhlopříčce přední dolní a zadní horní hvězdy "obdélníku" Velkého vozu. Už je vyhledávám téměř poslepu - průprava s triedrem je znát. To co jsem ale spatřil v binaru mi bralo dech. Tak krásně jsem je ještě neviděl. Galaxie M 81 je veliká spirála, na níž se díváme jakoby zešikma shora. M 82 je nepravidelná galaxie, úzká a protažená. Je skutečně krásné sledovat tyto dvě galaxie, jakoby ladně tančily, svýmy osami navzájem téměř kolmo k sobě. Na pravém dolním konci M 82 se asi na její šířku vlevo od ní nacházela dosti jasná hvězdička. Něco podobného jsem vídal, když se v cizí galaxii zjeví supernova. Nicméně toto je zřejmě hvězda naší Galaxie.

Při procházení Velkého vozu jsem zašmátral v paměti a vypadlo mi pár dalších objektů, například u pravého dolního kola vozu. Když se řekne planetární mlhovina, vybaví se mi M 57 - Prstencová v Lyře a M 27 - Činka v Lištičce. Jenže nejtajuplnější je pro mně Soví mlhovina, právě M 97 ve Velkém medvědovi. Podmínky byly skvělé, vůz vysoko nad hlavou a "Sova" nepřehlédnutelná. Vcelku veliká, ale na podrobnosti jsem si mohl nechat zajít chuť. Ale zkuste najít třeba i jen dobrou fotku této mlhoviny. No, zato vedle jsem směrem blíž k betě UMa viděl další mlhovinku. Tak to je prý Messier 108. No nic moc jasného. Ještě jsem se přesunul ke konci oje vozu, kde je krásně seshora viditelná spirála galaxie M 101. Pro triedr na mírně přesvětlené příměstské obloze prakticky neviditelná, proto jsem byl nesmírně rád, když jsem ji po dlouhé době zase viděl v celé její parádě. Je poměrně veliká, bohužel na rozlišení spirálních ramen se používají poněkud "jiné" dalekohledy :-)

Na druhou stranu od oje, ovšem už v souhvězdí Honicích psů se nachází další úžasná galaxie. Pan Messier ji označil číslem 51 a my jí nazýváme "Vírovou". Nejzajímavější ovšem je v jejím těsném sousedství útvar NGC 5195. Zdá se být jisté, že spolu tyto dvě hvězdná seskupení asi plují v těch vzdálených končinách vesmíru pohromadě.

Tak. Má předpůlnoční štace se nachýlila k závěru. Slovo dostával chlad a hlad. Ale na závěr jsem nezapoměl zamířit binar také na severní nebeský pól. Určitou část zde se nacházejících slabých hvězd, tzv. "severní polární sekvenci", znám velmi dobře. Díky tomu jsem mohl brzy a bez větší námahy prohlásit: "Ty, no ano, ty malá slabá hvězdičko, ty budeš ta nejslabší kterou vidím. A jakoupak jasnost ti přisoudili?" No pohled do mapy odpovídá: "11.9 mag". Moc hezké. Tak se Sometem Binar 25x100 do cca 12 magnitudy, tomu se říká dosah. Tmavé kleťské nebe opět výrazně pomohlo.

6. května 2000, před rozedněním

V pozorování jsem pokračoval ve 2:35. Znamenalo to přinutit se vstát a pořádně se obléct. Venku nebylo dvakrát nejtepleji. Když jsem však vylezl s binarem z kopule, vše ze mně rázem spadlo a já jakoby v tranzu koukal na tu úžasnou letní hvězdnou oblohu.

Nejprve jsem jen tak nechápavě stál a žasnul nad Mléčnou dráhou. Pokud se člověk ocitne mimo pouliční osvětlení a ještě v tak vysoké nadmořské výšce, nemůže ho pás Mléčné dráhy zklamat. Pamatuji se, když jsem kdysi viděl na temném nebi poprvé ty světlé oblaky. Mozek musel sám sebe přesvědčovat, že se nezatahuje. Věděl jsem tenkrát, že má být jasno. Ale v první chvíli jsem vůbec nechápal, kde se ty "mraky" vzaly. A tentokrát na Kleti se vše málem opakovalo. Jen mozek je už zkušenější a nepanikařil. Mléčná dráha zde však byla nesmírně jasná. Takhle nádhernou jsem ji zde viděl teprve podruhé v životě. Od severovýchodu k jihu se táhl pás světlých oblaků všech tvarů protkaný stuhami i tůněmi tmavých mračen. A každý ten jasný oblak sám o sobě byl protkán stužkami tmavších proužků, které jim dodávaly strukturu, jakou jsem viděl na snímcích jiných galaxií. Při severojižním směru letu mohl člověk vidět tmavý kruhovitý útvar za ocasem Labutě, nápadně připomínající uhelný pytel jižní hvězdné oblohy. V Labuti se pak Mléčná dráha nádherně rozštěpila, aby vzápětí jedno z ramen zanikalo. To druhé se naopak fantasticky zjasnilo hlavně v souhvězdí Štítu. Pohled směrem ke středu naší Galaxie je možný ve směru souhvězdí Střelce. Přestože ještě nebyl vysoko nad obzorem, bylo zde vidět část doslova čočkovitě se rozšiřujícího pásu Mléčné dráhy.

Když už jsem se nabažil pohledu okem, nemohl jsem odolat pohledu binarem. Nejprve jsem jen tak projížděl Mléčnou dráhou od Kassiopeje po Střelce. To je ten pohled, který ve vás zanechá nesmazatelné pocity. Váš dalekohled s velkým zorným polem a dosahem přes 11 mag je doslova přesycen hvězdami. Tisíce a tisíce hvězd míjí váš zrak, náhle jich ubyde, vstoupíte-li do tmavějšího oblaku. Jinde se na pozadí stovek jasnějších hvězd prostírá mlhavý oblak složený jistojistě z miliónů hvězd. Tento oblak náhle končí a vy se ocitáte mimo Mléčnou dráhu. O pozornost vašich očí ale bojují nesčetné otevřené i kulové hvězdokupy, mlhavé obláčky, tisíce hvězd a celý ten kolotoč se opakuje. Je to zřejmě jeden z nejúžasnějších pohledů dalekohledem na oblohu. Jeden český astronom - amatér, ale především výborný programátor Petr Scheirich, známý též jako Sajri, sestrojil počítačové planetárium Albiero. Pokud si jej stáhnete i s katalogem hvězd Tycho 2, který obsahuje hvězdy až do 12 mag, podívejte se pak zblízka na Mléčnou dráhu. Možná to částečně nahradí pohled, jaký se vám naskytne při tmavé noci binarem. Bohužel ani zde nelze přidat ty úžasné mlhavé oblaky, tedy místa v Mléčné dráze tvořená milióny hvězd. V tom případě vytáhněte dalekohledy a nezbývá, než vám přát štěstí a tmavé nebe.

Jakmile jsem se dostatečně nabažil toho úchvatného hvězdného pásu, začal jsem hledat nějaké konkrétní objekty. Nedaleko jasné hvězdy Deneb, v ocase Labutě, se dalo i okem vidět několik jasných mlhovin. Jedna z nich, označovaná NGC 7000 je notoricky známá pro svůj tvar jako Severní Amerika. Tato mlhovina vystoupila v celé kráse právě v triedru 10x50, který ji díky zornému poli 7 stupňů nádherně zobrazil. Ani Somet Binar se ale nenechal zahanbit a okamžitě bylo jasné, kdeže je "Mexický záliv". Vedle této mlhoviny je ještě Pelikán, ale nikdy jsem neviděl nic, co by připomínalo toto zvíře, kromě fotografií. A tak jsem se s konstatováním, že je tam skutečně nějaká mlhovina, vydal dále.

Nechtěl jsem si nechat ujít zbytky po výbuchu dávné supernovy v souhvězdí Labutě. Dnes je zde po ní zbytek v podobě Řasové mlhoviny. Jedná se o velmi slabý a plošně ještě ke všemu moc velký útvar, což znesnadňuje její pozorování. Také tentokrát byla velmi pěkně vidět ta část, která je označena NGC 6992. Další část u hvězdy 52 Cygni je nevýrazná a viděl jsem z ní jen polovinu. Ještě jsem se zastavil u gammy Cygni, tedy hvězdy tvořící střed "labutího kříže". Nedaleko ní je totiž pěkná otevřená hvězdokupa M 29.

Další mé myšlenky a vzápětí i pohled směřovaly do souhvězdí Herkula. Nachází se zde hned dvě kulové hvězdokupy, z nichž ta jasnější, označená v Mesierově katalogu číslem 13, je nejjasnější na severní hvězdné obloze. Dokonce byla vidět pouhým okem v pravé stěně "květináče" Herkula. Typický pohled dalekohledem ji ukáže jako mlhavý obláček obklopený dvěma hvězdičkami, takže celé to připomíná malý protáhlý trojúhelníček. Tato kulová hvězdokupa je ale také hodně veliká a vypadala proto jako veliká kulatá mlhavá skvrna. Měl jsem už možnost pozorovat ji také velkým kleťským čočkovým dalekohledem o průměru 30 cm. To byl také jeden z těch úžasných pohledů do vesmíru. Místo mlhavé skvrny na mne vykoukl útvar tvořený spoustami hvězd. Uprostřed jich byl bezpočet a také zde úplně splývaly v jasnou skvrnu. Druhou hvězdokupou v Herkulu je M 92. Mlhavý flíček kousek nahoru od levého horního rohu "květináče" se hledá snadno. Je nádherným srovnáním "obyčejné" kulovky s "em třináctkou". Je skutečně o něco menší a ne tak jasná.

Když jsem se přesouval přes Hadonoše, viděl jsem zde tři otevřené hvězdokupy, ale nakonec ani nevím které. Prostě jsem si je nějak nezapamatoval a na mapě je nedokázal najít... Krásný pohled nabízel Štít, dříve snad nazývaný Štít Sobieského. V tomto malém souhvězdí jsem bezpečně identifikoval otevřenou hvězdokupu M 11. Jedním z vrcholů pozorování byl ale pomalý přesun od ní doprava. Toto hvězdné seskupení se nachází na pozadí jasného oblaku Mléčné dráhy. Tento jasný oblak ale směrem vpravo náhle končí. Navíc je protkán jemnou pásovou strukturou. Celé to připomínalo pohled na nějakou vzdálenou galaxii hodně dobrým dalekohledem. A mně to opět připomělo starou známou pravdu, že naše Galaxie není ničím jiným, než kouzelným seskupením miliard hvězd, podobně jako jiné viditelné všude ve vesmíru.

Jakmile jsem se ocitl nad jižním obzorem, neodolal jsem pohledu na jasnou kulovou hvězdokupu ve Štíru. Vypadala jako dosti velká kulatá "mlhovinka" ve společnosti jasné hvězdy Antares a sigmy Scorpii.

Ze Štíra jsem zamířil do Střelce. Na pořadu dne byly mlhoviny Laguna - M 8, Trifid - M 20, Omega - M 17 a Orlí mlhovina - M 16. Začal jsem tedy Lagunou. Ta se nikdy nedá přehlédnout ani pouhým okem, už proto, že se v ní nachází též otevřená hvězdokupa. Trifid o kus výše vypadal bohužel pouze jako mlhavý flek. V srpnu roku 1999 jsem pobýval ma Kleti s panem Moravcem, manželé Tichý byli na konferenci v USA. A tak se stalo, že když dělal pan Moravec interview pro Český Rozhlas o Perseidách, měl jsem možnost dívat se celou půlhodinu kolem půlnoci velkou třicítkou. Tehdy jsem spatřil něco neskutečného. Všechny mlhoviny vypadaly jako na fotografiích. Laguna krásně rozdělená tmavším pásem na dvě části. Trifid se svými typicky čtyřmi laloky, místo očekávaných tří jak by z názvu vyplývalo... Dnes jsem musel vzít zavděk menšímu binaru. Přesto byl nádherně vidět tvar řeckého písmene, podle něhož byla mlhovina Omega pojmenována. Také Orlí mlhovina byla moc pěkná, ale netuším, kde jsou ty tři laloky tak proslavené snímkem Hubbleova teleskopu. Mezi M 17 a M 8 se také nachází jedno jasné mračno Mléčné dráhy, Messierem jednoznačně označeno jako M 24. Není ovšem nijak zajímavé, a je příliš veliké. Zato na jeho severním okraji se nachází docela pěkná otevřená hvězdokupa NGC 6603. Posledním objektem, který ještě byl v tomto souhvězdí právě nad obzorem, byla otevřená hvězdokupa M 23.

Když jsem se pak toulal Mléčnou dráhou zpátky do Labutě, narazil jsem cestou na "Ramínko". Nevím zda je to i nějaký oficiální název, ale já tak přezdívám skupinku hvězd blízko souhvězdí Šípu a hlavy Labutě. Tato skupinka hvězd totiž tvoří dohromady útvar takřka nerozlišitelný tvarem od ramínka. Ve mě se stalo Ramínko jakousi náloží, která přivodila další výbuch myšlenek, kam se podívat dále. Šíp byl nejblíže a nebyl problém zde pozorovat kulovou hvězdokupu M 71. O ní se možná vedl spor, co je zač, zda "otevřenka" či "kulovka", ale sám jsem ji ve velkém dalekohedu považoval jednoznačně za hvězdokupu kulovou. Od této hvězdokupy se umím snadno vydat výše, do souhvězdí Lištičky, kde stojí za skouknutí planetární mlhovina M 27 nazývaná Činka (Dumbbell). Je to opravdu veliká "planetárka", což vynikne zvláště tehdy, když se pak vydáte na dolní spojnici hvězd z Lyry, kde se nachází planetární mlhovina Prstencová - M 57. Ta je mnohem menší.

Na závěr pozorování jsem se podíval do Kassiopeie. V tomto souhvězdí si sami můžete vybrat z nabídky několika otevřených hvězdokup. Na malém kousku se tu těsnají drobná M 103 s pár hvězdami. NGC 663 mnohem větší a "hvězdnatější". A ještě NGC 654, malá a mlhavá. Na druhou stranu od delty Cassiopeiae jsem mohl shlédnout také velikou NGC 457.

Z Kassiopeie jsem zvyklý cestovat do Persea. Hostitelkami mi bývají mnohé otevřené hvězdokupy na čele s "há" a "chí" Perseii. Bohužel k mé nepatrné zlosti výhled na Persea dokonale kryly smrky. I to je jeden z problémů. Hvězdárna v CHKO Blanský les, navíc ve speciální rezervaci pomalu zarůstá lesem.

Prptože na 5. květen připadlo maximum meteorického roje Éta-akvarid, věnoval jsem poslední minuty před počátkem svítání snaze spatřit nějaké "padající hvězdy". Snad jsem si opravdu chtěl něco přát či co, ale jen v oblasti souhvězdí Orla jsem zahlédl za 20 minut šest meteorů. Tři patřily určitě mezi částice Halleyovy komety, tedy Éta-akvaridy. Ale další dva jsem zařadil mezi sporadické, přestože oba letěly chvíli po sobě od Altaira do Delfína. Také poslední ze šestice byl sporadický, zato nejkrásnější. Jeho stopa totiž začala na hranicích Orla a Štítu a končila u zadních kol Malého vozu. Celá stopa byla tedy asi 80 stupňů dlouhá. Vzhledem k jeho malé jasnosti a délce stopy šlo o krásný sporadický tečný meteor. Možná že jenom do zemské atmosféry vletěl a zase z ní vyletěl zpět do kosmického prostoru...

Proletěl poslední meteor, bylo krátce po půl čtvrté. Oči se už cítily unaveny, duše hlásala pravý opak. Byla to parádní noc a úchvatný zážitek, na který se nezapomíná.