Krkonoše 24. / 25. 10. 2008

"Ahoj, jedem na Mísečky, nejedeš s náma?". Tak zhruba těmito slovy se začal psát náš výstup na hřeben Krkonoš. Chvíli jsem váhal, přeci jen hrozilo, že kvůli inverzi budeme muset vystoupat do kopce pěšky a protože v předchozí noci jsme se z pozorování vrátili před třetí ráno, byla otázka, zda to není dost bláznivý nápad. Jsem rád, že to sice bláznivé bylo, ale mohl jsem být u toho.

Místo do oblíbeného místa v Polských Jizerkách jsme tedy vyrazili na zkušenou do Krkonoš s tím, že uvidíme, jaké to tam bude. Nad Českem se rozlila inverzní oblačnost a tak bylo jasno jak na polské straně hor, tak na vrcholech Krkonoš. Sníh zatím moc neležel, tak bylo rozhodnuto. Nakonec jsem měl štěstí, že mně vzal Honza Špulák svým autem a tak jsem nemusel řídit. Naložili jsme ještě Aleše Majera u nás v Jablonci a kolem osmé vyrazili.
Jako předvoj nám sloužili kluci z Liberce ve druhém autě (Honza, Vláďa - ladin a Martin - Cassi). Na Horní Mísečky jsme v pohodě dojeli, auto nechali před zákazem vjezdu, vzali techniku a vyrazili do kopce.

Hned po vystoupení z auta jsme se ocitli na hranici inverzní oblačnosti v nadmořské výšce asi 1000 metrů. Mléčná dráha bila do očí jak divá. Bylo celkem chladno, ale největším nepřítelem byla technika v rukou. Sotva jsme ale vystoupali nějakých 50 výškových metrů, prudce se oteplilo, jak jsme prorazili inverzní hladinu.

Nebylo lehké se rozhodnout jít výše, ale moc jiných možností nebylo. A tak se šlapalo dobrou hodinu, až jsme to už nevydrželi a v táhlém stoupání k Vrbatově boudě jsme to asi ve výšce 1300 metrů rozbalili a pozorovalo se přímo na cestě.

Já jsem byl naším stanovištěm natolik uchvácen, že jsem celou dobu fotografoval. Nejdřív uschlý strom, pak lidi jak pozorují. Pak jsem si vlezl pod cestu do kleče a snažil se nafotit oblačnost pod námi a také doufal, že zachytím nějaký meteor. Padaly dost Tauridy i Orionidy. Ladin se prošel blíže vrcholu a po návratu nás vzburcoval, že to prostě chce jít až nahoru. Nutno podotknout, že tahat dobson 254/1200 mm a další techniku bylo opravdu obdivuhodné. Ve srovnání s tím jsem já se svým batohem, krabicí se zrcadlem a stativem působil celkem nevytíženě. Musím vyseknout poklonu všem, že jsme nakonec došli až k Vrbatově boudě a pozorovali ve výšce 1 400 metrů nad mořem. Aleš musel dotáhnout těžký stativ a kufr. Kdo ho zná, ví, že nikdo jiný než on by to nahoru nedonesl. Ladin nesl těžkou bedýnku převážně na hlavě, Honza tubus v krosně na zádech. ostatní jen tak v rukou, ale doneslo se to. No co vám mám vyprávět, nahoře u mohyly jsem vybalil zrcadlo a ze stativu snímal celou oblohu. Ostatní pár metrů pode mnou (pofukovalo) vybalili techniku a kochali jsme se.

Zima nebyla velká, přeci jen díky inverzi bylo možná maximálně kolem nuly. Nicméně k ránu se začlo ochlazovat a co si pamatuju, poslední hodinku nám bylo vcelku zima. Přišel silnější vítr, ale obloha byla asi nejlepší. Mléčná dráha se doširoka rozkročila nad námi od západního obzoru k východnímu. Zdálo se, že zapadá přímo do vrcholů kopců směrem ke Sněžce. Nad hlavou byla nesmírně široká. Málokdy si uvědomíte, že v Perseu má tři ramena oddělená tmavšími mezerami, nebo že z rohů Býka vychází jakési tmavé V směrem do Persea a k Plejádám. Můžete spatřit protisvit - nám se promítal mírně vpravo dolů pod Berana - tedy oblast zvířetníkového světla v opačném bodě než kde je na ekliptice Slunce. Ovšem zkušenějšímu pozorovateli nemohl uniknout ani zodiakální most táhnoucí se asi 20° doprava až pod levou spodní hvězdu z Pegasa a na druhé straně se ztrácel v Plejádách v Mléčné dráze. Nad východem pak v náznaku pokračoval, avšak bylo jej těžké rozlišit, neboť zde také více svítila města v Polsku, která nebyla skryta pod oblačností. Ano, česká strana oblohy byla viditelně temnější díky inverzi. Z Polska svítila především Jelenia Góra. Jo a málem bych zapoměl na největší zdroj světelného znečištění na české straně - ano, hádáte správně, byla to Praha. Tak jsme si až říkali, "co si Pražáci pomyslí, že v Krkonoších nám vadila akorát Praha", když uvážíme, kam oni jezdí pozorovat :) Nicméně světlo z ní nesahalo snad ani 20° vysoko. O vlastnostech oblohy při pohledu pouhým okem by se dalo vyprávět dlouhé hodiny. Nebyla tak temná, jako v noci v Rakousku 30. / 31. 8. 2008, nicméně poprvé jsem zcela s jistotou vnímal jevy naposledy tam viděné, což byla především Mléčná dráha sahající lehce za Polárku (patrná temná oblast v jejím okolí) a na druhé straně nejméně na spojnici hvězd Andromedy. Jen zde jsem opět velmi dobře viděl zodiakální most. Jen zde jsem viděl znovu B 33..

Ach ano, temná mlhovina B 33 - Koňská hlava v Orionu. podívejte se někdy větším dalekohledem pod pás Oriona a jistě mi dáte za pravdu, že vidět ji je prostě obtížné, spíše nemožné. Natož s dalekohledem o průměru 25 cm. jenže Cassi tam dalekohled namířil a že ji prej vidí. To mně zvedlo ze země od kochání se triedrem 15x70 (mimochodem taková Rosetta, California, to byly v triedru nápadné objekty!). Tak jsem si k dalekohledu sedl (kluci dotáhli i židličku :)) a jal se pozorovat pole. Jediné, co jsem identifikoval hned byla světlá mlhovina na fotkách modré barvy nedaleko koně. Takže jsem aspoň věděl, že někde vlevo musí být hlava samotná.

Byl to skutečně šok, protože ona tam opravdu byla. Viděl jsem ji zprvu jen obtížně, ale byl jsem si její polohou zcela jist. Snažil jsem se popsat polohu ostatním a nakonec ji identifikoval i ladin a Aleš. Později jsem si k dalekohledu sedl na delší dobu a byl jsem překvapen, že rozeznávám další detaily. Např. světlá mlhovina na podkladu Koně jevila náznaky jakýchsi zjasnění až výběžků směrem vlevo, hlava samotná už nevypadala jen jako výstupek, ale bylo zřetelně vidět něco jako tvar směrem dolů od středu, zatímco nahoru nevedlo nic.. byla vidět pochopitelně i značná část temně ohraničené mlhoviny směrem nahoru i dolů od zákldny hlavy. Samotný kůň měl v zorném poli značnou velikost, snad až 1/5 pole. Těžko odhadnout. Na obrázku upraveném z jedné fotografie jsem naznačil, jak jsem to asi vnímal.

Takže pozorování bylo tu noc úžasné. Už ani nemám sílu vypisovat vše. Např. o Rosettě, kde s UHC bylo ve 250tce vidět struktury - chomáčky, temné pruhy přetínající kus laloku mlhoviny, jednotlivé laloky, tmavší centrální část.. M 42 a okolí nejlepší od návštěvy HTT v roce 2006. pro začínající velkou zimu a velkou únavu jsme se nakonec rozhodli to kolem třetí zabalit. Vyrazil jsem z vrcholu kopce ve 3:30 a k autu došel po nekonečně dlouho trvajícím sestupu ve 4:30, takže jsem odhadl cestu na 5 km. Měřeno na mapy.cz mi vyšlo 4,97 km a cca 400 výškových metrů, slušné :) No řekněte si sami, má to smysl cestovat někam do hor? Já si říkám, že ano, ale je otázkou, jak by to vypadalo nebýt inverze. Přeci jen toho dost ta oblačnost ztlumila. Nicméně až jednou bude zase inverze a bude se dít něco jó zajímavého, myslím, že se znovu překonám a ten výšlap si udělám a třeba i s montáží na kárce.

Krkonoše 24. / 25. 10. 2008