Malé setkání s velkými dalekohledy (Nockalm + Almberg 2025)
Na novoluní na přelomu léta a podzimu se každý rok velice těším. Letos tomu ale bylo jinak. Už dlouho dopředu jsem totiž věděl, že tentokrát nebudu mít o daném víkendu volno a nebudu tedy moci nikam vyrazit, i kdyby mělo být nakrásně jasno. Když jsem ale viděl postupně zpřesňující se předpověď, která ukazovala, že od čtvrtka 18. do neděle 21. září nebude v Alpách jediného mráčku a navíc se tam chystají jet i kolegové z Německa s velkými dobsony, musel jsem udělat radikální řez. Práce jde stranou, astronomie je přednější!
Panorama z Eisentalhöhe těsně po západu slunce 19. 9. 2025
Nabízela se tedy spontáně udělat celkově už čtvrtá, ale letos teprve první SrAČKA, tedy Sraz Aktivních Českých Kometárních Astronomů, které se bohužel nemohla zúčastnit Orlickohorská sekce, ale početná Beskydská parta v počtu dvou byla připravena, tak se mohlo na dalekou cestu vyrazit. Jako cíl jsem zvolil oblíbené stanoviště v sedle Eisentalhöhe na rakouské Nockalmstraße, jenž nabízí hezká panoramata pod slušnou oblohou.
Tam jsem také krátce po západu slunce dorazil, ale nikdo nikde! Že bych se o den spletl? Naštěstí za chvíli dorazila kolona aut německých přátel a i Moraváci za chvíli přifrčeli, tak se mohlo začít stavět přivezené nádobíčko. Zvolili jsme nakonec parkoviště u chaty v sedle, kde je rovnější asfalt pro velké kukátka, ale zase tam někdy trochu víc fouká.
Jörg staví svůj 41″ dobsonek (foto: Werner B.)
Tady bych se měl zastavit u pojmu „velký dalekohled“ použitého už v titulku. U nás rozlišujeme přístroje na trpasličí, ty mají objektiv do 10″, dále pak malé do půl metru v průměru, potom jsou střední a velké začínaji od metru. Tentokrát se v Gurktálských Alpách sešel Jörgův 41″ s Frankovým 36″ traveldobsonkem, Uwe měl tradiční 27″ ultralight a doplňovalo to křoví v podání mé 20″ Zrůdy a dalších dvou 16″ prcků. Velký tak podle naší definice byl vlastně jen ten první, který dorazil nakonec z největší dálky, ale ona i ta devítistovka pod kvalitní oblohou umí dělat divy, což jsme se mohli přesvědčit vzápětí, jen co okolní hory zahalila tma.
Uwe a Frank připravují 36″ Traveldob (foto: Werner B.)
Sám jsem měl v plánu shlédnout dvacítku komet od jasných po slaboučké (když už tam přivezli pořádné tele-s-copy) a přidat do své sbírky nějaké nové, třeba zrovna tu interstelární, což se nakonec podařilo celkem snadno, ale měli jsme v plánu vydržet více nocí, tak se dostalo i na poslední dobou jinak trochu opomíjené deep-sky objekty.
Díky veliké ochotě majitelů drahých hraček jsme mohli odpozorovat desítky zajímavých známých i ne moc často pozorovaných objektů hlubokého vesmíru. Co je například v běžném půlmetru jen nenápadná šedivá mlžinka, se v metrovém zrcadle ukáže jako hezká galaxie se spirálními rameny. Sám mám nejraději ale planetární mlhoviny. Těch jsme projeli také velkou spoustu. Objektem večera se pro mě stala NGC 7027, kterou vídám jen jako malou nazelenalou kuličku. Ve 105cm skle ale teprv zjistíte, proč se jí říká „Magic carpet“. Tam je vidět opravdu zelený létající koberec!
Uweho 27″ ultralight z hliníku a karbonu
Po dvou nocích, kdy jsem nad ránem spal vždycky sotva dvě hodinky, jsem byl hotovson. Na třetí probdělou noc jsem už neměl sílu. Rozloučil jsem se tedy s německými i moravskými kolegy a vyrazil směr domov. Nejel jsem ale přímo. Stavil jsem se v Bavorsku pozdravit další partu astrobláznů na Almberg. Tam se totiž akorát konal letošní ročník tradičního astrosrazu.
Zúčastnil jsem se už poosmé, ale tento rok poprvé se setkání nekonalo na samotném vrcholu u kříže, ale kvůli stavbě lanovky jsme se museli uhnízdit dole pod kopcem blíže k civilizaci. Tím to celé trošku ztratilo svého ducha, odhlédnu-li od menšího počtu účastníků a absenci techniky s větší aperturou, o kterou tam nebývala nouze. Nakonec jsem tam největšího dobsona měl já, takže se ostatní chodili dívat ke mně. Stihli jsme zkouknout všechny viditelné messiery a i mnoho dalších vypalovaček, na které se běžně už ani nedívám. Bohužel únava se dostavila záhy, takže jsem po pár hodinách zalezl do spacáku a pokračoval v pozorování až nad ránem, kdy vylezly ještě nové neodpozorované kousky. S východem slunce byl čas balit.
Moje malá 20″ Zrůdička
Doma jsem to pak několik dní dospával, sepisoval záznamy i tento reportík. Kdyby to ale šlo, jedu hned znovu! Takovéto akce určitě stojí za to. Těch zážitků! To si člověk bude pamatovat do konce života.
Doufejme, že ještě i v říjnu bude přát počasí a v Alpách nebude už sníh. Chtělo by to repete. Kdo se hlásí, že pojede?
Vic KaL ◊!