Trpaslík v zemi Jižního kříže
V listopadu jsem se vydal poznávat zemi Jižního kříže – Nový Zéland. Mým společníkem byl věrný přítel Trpaslík, malý chytrý astronomický dalekohled Dwarf3, který mi během několika nocí umožnil objevovat krásy jižní oblohy.
Po povinné zastávce v Aucklandu jsme se vydali na Coromandelský poloostrov. Mezi nejznámější dominanty tohoto poloostrova patří Cathedral Cove. Ubytování jsme měli na další dvě noci v přímořském městečku Whitianga. Částečně uzavřené zázemí motelu umožňovalo dát poprvé šanci Trpaslíkovi poznat jižní oblohu. A tak krátce po 22. hodině, po úspěšném elektronicky asistovaném zarovnání s Jižní polární osou, mohl zahájit práci.
Prvním objektem se stala mlhovina Tarantula NGC 2070, jež je součástí Velkého Magellanova mračna:
Jedná se o nejjasnější oblast tvorby nových hvězd ve Velkém Magellanově mračnu, která je od Země vzdálená 160–170 tisíc světelných let.
Já jsem se mezitím také snažil vizuálně zorientovat na jižní obloze, zejména nalezením Jižního kříže, který se zde záludně ukryl za vysoké stromy. Ale místní maorští bohové byli zřejmě nakloněni mému zájmu o oblohu, a tak krátce po 23. hodině došlo k nečekanému blackoutu v celé oblasti – zhasla veškerá světla. Obloha se najednou rozzářila miliony hvězd.
Hodnota SQM na mém měřáku z původních hodnot okolo 20 mag/arcsec² vyrostla na neuvěřitelných více než 21,8 mag/arcsec². Velké a Malé Magellanovo mračno na obloze jasně dominovaly a byly očima zcela nepřehlédnutelné, obdobně i mlhovina Eta Carinae. Ještě větší nezapomenutelný zážitek přinesl pohled triedrem MeoPro Air 8×42 HD například na hvězdokupu 47 Tucanae nebo mlhovinu Lambda Centauri.
Škoda, že tento blackout trval pouze něco málo přes hodinu.
Druhým objektem, který Trpaslík tuto noc fotil, byla mozaika Malého Magellanova mračna složená ze dvou polí:
Malé Magellanovo mračno (SMC, NGC 292) je trpasličí nepravidelná galaxie v souhvězdí Tukana vzdálená asi 200 000 světelných let. Patří mezi nejbližší galaktické sousedy Mléčné dráhy.
Druhou noc zde Trpaslík nejprve snímal známou kulovou hvězdokupu 47 Tucanae, která se nachází poblíž Malého Magellanova mračna:
47 Tucanae (NGC 104) je druhá nejjasnější kulová hvězdokupa na obloze po Omega Centauri. Nachází se v souhvězdí Tukana a je vzdálená asi 14 500 světelných let od Země.
Druhým objektem této noci byla mozaika emisní mlhoviny Eta Carinae, opět složená ze dvou polí:
Eta Carinae Nebula (NGC 3372), známá také jako Velká Carinina mlhovina, je jedna z největších a nejjasnějších emisních mlhovin na obloze nacházející se v souhvězdí Lodní kýl (Carina) asi 8 500 světelných let od Země.
Další dny jsme se vydali směrem na jih Severního ostrova. Po cestě jsme navštívili Karangahake a také Hobitín – filmové kulisy vybudované pro známou trilogii Pán prstenů.
Další dvě noci jsme trávili v městečku Rotorua, které je známé především geotermálními jezírky a vybuchujícími gejzíry. Jedná se o místo hluboce uctívané místními Maory, kteří zde tvoří až 35 % obyvatelstva.
Ubytování jsme měli v krásných chatičkách lesoparku na okraji města. Mohlo se tedy jednat o další ideální místo pro pozorování noční oblohy, ale deštivé počasí to ani jednu noc neumožnilo.
Pak jsme již zamířili do NP Tongariro, který byl zčásti devastovaný nedávným požárem. Přesto pohled na tři největší aktivní novozélandské sopky – Ruapehu, Ngauruhoe a Tongariro – byl dechberoucí.
Ubytování jsme měli v osadě Waimarino. Počasí se umoudřilo, obloha se vyčistila, a tak jsem se začal připravovat na noční focení, na které jsem se velmi těšil. Obloha v národním parku díky téměř nulovému světelnému znečištění patří do kategorie Bortle 1–2.
Člověk míní, ale bohové mění – hned po setmění celé údolí zahalila hustá mlha, a tak z focení zase nic nebylo.
Další dny na Severním ostrově již nepřinesly další příležitosti pro astrofocení. Přesto jsme po cestě navštívili několik zajímavých míst, například Muzeum rugby v Palmerston North nebo prohlídku parlamentu ve Wellingtonu.
Další příležitost nastala až na Jižním ostrově, kde nás po příletu do Queenstownu přivítalo nádherné slunečné počasí, které vydrželo ještě dva dny. Ubytování na následující dvě noci jsme měli v městečku Te Anau, které leží u stejnojmenného jezera.
Poloha motelu opět umožnila velmi snadné focení noční oblohy a ke slovu se znovu dostal Trpaslík. Nejprve pomocí širokoúhlého objektivu pořídil snímky Jižního kříže:
Na snímku kromě Jižního kříže vidíme část jižní Mléčné dráhy. Napravo od kříže se nachází známá temná mlhovina Uhelný pytel, nalevo pak emisní mlhoviny Lambda Centauri a Eta Carinae. Nad nimi jsou Jižní Plejády. V pravé dolní části v souhvězdí Centaura září kulová hvězdokupa Omega Centauri.
Druhým objektem z této noci je galaxie Jižní větrník NGC 300:
Galaxie NGC 300 (Jižní větrník) se nachází v souhvězdí Sochaře a je od Země vzdálená 6,5 milionu světelných let. Objevil ji australský astronom James Dunlop v roce 1826.
Okolo jedné hodiny bylo další focení této noci dočasně přerušeno přecházející vysokou oblačností.
Ráno bylo opět nádherné slunečné počasí, a tak nás čekala plavba po ikonickém fjordu Milford Sound. Odpoledne jsme se vydali na Key Summit Track s nádhernými výhledy. Po zaslouženém podvečerním gurmánském zážitku v místní hospůdce se opět dostal ke slovu Trpaslík. Tentokrát byly pozorovací podmínky po celou následující noc vynikající, a tak se Trpaslík také náležitě zapotil.
Nejdříve pomocí širokoúhlého objektivu nasnímal Velké Magellanovo mračno:
Velké Magellanovo mračno (LMC) je nejbližší velká galaxie k Mléčné dráze vzdálená asi 163 000 světelných let. Celkem mě překvapilo, že tento velký a výrazný objekt jižní oblohy nemá – na rozdíl od SMC – samostatné číslo v základních katalozích, jako jsou Caldwell, NGC či IC. Jako samostatný objekt je evidován pouze v katalogu PGC pod číslem 17223.
Druhým foceným objektem byla emisní mlhovina Lambda Centauri:
Mlhovina Lambda Centauri (IC 2944), známá také jako „Running Chicken Nebula“, je rozsáhlá emisní mlhovina v souhvězdí Kentaura vzdálená asi 5 900 světelných let.
Třetím objektem večera byla galaxie Centaurus A:
Galaxie Centaurus A (NGC 5128) je pátou nejjasnější galaxií na obloze a zároveň velmi silným zdrojem rádiového signálu. Jedná se o zvláštní eliptickou galaxii, která se nachází asi 12 milionů světelných let daleko a vznikla sloučením spirální a eliptické galaxie. Její aktivní galaktické jádro obsahuje supermasivní černou díru.
Nad ránem Trpaslík stihl nasnímat i kulovou hvezdokupu Omega Centauri:
Omega Centauri (NGC 5139) je největší a nejjasnější kulová hvězdokupa v Mléčné dráze viditelná pouhým okem v souhvězdí Kentaura. Nachází se asi 17 000 světelných let daleko a obsahuje zhruba 10 milionů hvězd.
Jak to na ostrovech bývá, po několika slunečných dnech přichází období dešťů. Je velká škoda, že nás zastihlo zrovna v oblasti Jižních Alp, zejména v malé horské osadě Makarora, kde jsme byli opět ubytovaní v chatičkách. Oblast je jinak úplně opuštěná, lemovaná horami, a obloha by zde byla zcela jistě Bortle 1. Špatné počasí přetrvávalo i další den, a tak byl zrušen i plánovaný výlet vrtulníkem na ledovec v oblasti Franz Josef.
Předposlední den, po průjezdu průsmykem Arthur’s Pass, se zdálo, že se počasí konečně umoudřilo – obloha se vyčistila. Ubytování jsme měli ve stejnojmenné vesničce a zpočátku to vypadalo, že podmínky pro focení budou ideální. Obloha by zde měla být opět na úrovni Bortle 1–2 (mírně rušilo vzdálené nádraží). Mnohem více však zkraje noci rušil již dorůstající Měsíc.
Trpaslík dostal nelehký úkol – nasnímat detailně Velké Magellanovo mračno pomocí mozaiky skládající se ze čtyř polí.
Kromě Trpaslíka jsem měl s sebou také cestovní astrohlavu Star Adventurer Mini (SAM) a chtěl jsem otestovat, jak se provádí polární ustavení na jižní polokouli pomocí polárního hledáčku. Ukázalo se, že je to řádově složitější než na severní polokouli, protože u jižního pólu neexistuje žádná jasná hvězda jako Polárka. Ustavení se provádí pomocí čtyř poměrně slabých hvězd v souhvězdí Oktantu. Nejasnější z nich je hvězda Sigma Octantis, tzv. „Jižní Polárka“, ale i ta je velmi slabá – má pouze 5,5 magnitudy, tedy na hranici viditelnosti okem. Proto není možné provádět ustavení ihned po soumraku jako u nás, ale je nutné počkat na mnohem větší tmu. I tak je pro nezkušeného Středoevropana obtížné tyto hvězdy správně identifikovat. Zdá se však, že se mi to po nějaké době podařilo a mohl jsem přistoupit k focení pomocí klasického fotoaparátu SONY A7C II a velmi světelných objektivů firmy Viltrox.
Ani Trpaslík nemohl za necelou hodinu a půl focení, kterou měl k dispozici, splnit svůj nelehký úkol, na který by potřeboval minimálně čtyři hodiny nerušeného focení. Stihl pouze částečně nasnímat tři pole. Náhled na neúplný snímek je zde:
Pouze data z prvního pole byla použita pro drobné vylepšení snímku mlhoviny Tarantula (NGC 2070), o které jsem psal na začátku článku.
Další den nás čekala návštěva skalního města Cave Stream Scenic Reserve a největšího města Jižního ostrova – Christchurch. Zde jsme navštívili náhradní „papírovou“ katedrálu, která dočasně nahrazuje původní kamennou katedrálu výrazně poničenou zemětřesením v roce 2011. Rovněž jsme obdivovali historické tramvaje, které po městě stále jezdí. Večer jsme si v místní restauraci naposledy pochutnali na tamních specialitách. Následující den nás čekalo poslední vyhlídkové rozloučení se Zélandem a odlet domů.
Na závěr mohu říci, že pro nás Středoevropany je setkání s jižní oblohou vždy jedinečným zážitkem. Pokaždé zde objevujeme skrytá zákoutí vesmíru, která nám zůstávají doma utajena. Už nyní se těším na další cestu – tentokrát do rovníkových oblastí, kde bude možné současně pozorovat jak jižní, tak severní oblohu.
Velkou radost mi také přinesl výkon Trpaslíka, který svými výsledky překonal všechna má původní očekávání.
Za KaL
Roman Hujer a Trpaslik
PS:
Většinu fotografií z mé cesty bude možné prohlédnout na: https://cesty.hujer.net/new-zeland-2025.
Později přibude i video.