Drakonidy 2011
Meteorický roj Drakonid, občas vídaných také jako Giacobinidy podle mateřské komety 21P/Giacobini-Zinner, měly 8. října opravdu pěkné maximum zřejmě v řádu stovek meteorů za hodinu. Jen počasí bylo značně proměnlivé, ale snad všichni aspoň jednu viděli(?) Článek shrnuje naše ohlasy, ale začněme příspěvkem externisty z Jičína Ladise.
Jediná zachycená drakonida, okem vypadala jako náhle se objevivší hvězda v souhvězdí Pastýře. Čas 20:14 SELČ.
Report Ladise z Jičína
Natěšen pozorovacími úspěchy MaGovými, podnikl jsem strastiplnou patnáctikilometrovou cestu do mekky východních čech, na Kumburk. Toto dějiště dalo vzniknout mnohým astronomům, ale to je jiný příběh. Dnes byl vyhrazen divadlu nejúžasnějšímu, ke kterému jiných věcí netřeba, než očí, polohovací židle a dobrému počasí. Některých dostávalo se hojnosti, jiných již méně…
Po příjezdu na Kumburk, oblasti krasných luk kolem, sešel jsem se s tvrdým jádrem jabloneckým i jilemnickým. Zdravili jsme se přátelsky, nejvíce v jazyce německém, ale i českém.
I nadešla ta chvíle, kdy maximum roje Drakonid proběhnouti mělo. Tu část osazenstva chopila se židlí a lehátek a příjemně svým hřbetům udělala, tu část bufetu nabídla. Od všeho bylo něco – ze slaného výborné pizzy, od sladkého čokolád, jen s pitím to bylo slabší a tak jsme si museli vystačit s dobrou brazilskou kávou a cejlonským čajem. Na dezert nakonec nedošlo, neboť oblaka, do té doby oblohu zahalující, začala se protrhávat. MaG přímo na silnici stojan svůj mohutný s fotoaparátem postavil a tak se kolemjezdícím řidičům musel naskytnout pohled opravdu famózní – opalující se lidé na lehátkách a radarem měřící policie – v noci. No, zážitků v okolních hospodách, nemálo následujících dnů bude…
I když nám někteří svými úspěchy trhali partu (nebudu říkat, že to byl klan MaGův), veskrze jsme se všichni v místních dírách nula až pěti meteory pokochali. Některé byly velice jasné, jiné ještě jasnější, leč schovány za mraky. Stop dlouhých zanechávaly a pomalé byly. Seanci ukončil příchod střední a vysoké. I bufetu a křesel jsme složili, přátelsky se rozloučili a chopili se vozů, které nás do svých teplých příbytků zavezly.
Shrnu-li dnešní noc, byla zvláštní – asi nejkratší astronomická seance, co jsem zažil a zároveň pěkných čtyř, pěti kousků meteorů dala šanci shlédnuti. Jako bonus vidět byl i Jupiter, chvílemi i souhvězdí Persea a Kasiopeji a i kus oje UMa též. Vzrušující večer.
Vezmu-li v potaz, že cestou domů mi pršelo a na rádiu Magic mi hrála Karma, musím shlédnutím těch pár kousků meteorů přiřadit dnešní noci nálepku extrémně úspěšné. 8-)
Poslední díra v obloze – zde jsme v 19:20 viděli první drakonidu nedaleko Měsíce. Čas fotky 19:24 SELČ.
Report Martina Gembece
Tak to co sepsal Ladis to se dlouho nevidí. Jsem rád, že se to tu mohlo objevit. A nyní něco k mému výjezdu. Akce se vydařila (ačkoli si prvotně ostatní asi mysleli, že je nás na Kumburku z KaLu víc ;) )
Udělali jsme si takový rodinný minivýlet na Novopacko. Plán nasbírat houby, dojít si do příjemné hospůdky na večeři, udělat si procházku a pak pozorovat Drakonidy vyšel dokonale, ovšem čím by to bylo oproti zážitku z před desáté večer…
Nejprve jsme tedy kdesi za Lomnicí nad Popelkou koukali na vývoj oblak pomalu se snažících dostat k nám (ačkoli bylo právě polojasno). Bohužel to za soumraku zvládly, tak jsme vyrazili k Nové Pace a když se ukázalo, že dál jak na Kumburk už stejně nemá cenu jet, protože se jasná díra příliš odsunula, pozorovali jsme po 19:10 na Kumburku.
A měli jsme štěstí, v jedné poměrně malé díře a přímo u Měsíce nám padl jasný pomalý meteor a my věděli, že i kdyby byl poslední stálo to za to. Jasnost někde mezi 0 a -1 mag.
V následujících desítkách minut se obloha střídavě otvírala a zavírala, ale i tak to stačilo na spatření dalších drakonid, byť přes mraky. Jeden kousek byl tak jasný a s pohasínající stopou, že opodál sedící myslivci, či kdo to navečer přijel, museli mít z mého užaslého řevu radost.
Stopa po drakonidě, jak ji zachytil fotoaparát mezi 20:34 až 20:39 SELČ.
A pak už přišly dva vrcholy expedice.
První mezi 20:40 a 21:10. To se postupně udělalo skorojasno a MHV na průzračné obloze (i přes výrazný svit Měsíce) dosáhla úctyhodných 5 mag. Hvězdy 3,5 mag nedaleko obzoru byly dobře viditelné, ačkoli byla obloha u horizontu světlejší od svitu Měsíce. Ve větších výškách byly snadno viditelné i 4,5-ky (a to jsem neměl ideální brýle). No a drakonidy? Pěkné. Jasné i slabé kousky, rozptyl od -2 do +4 mag. V nejlepším vyjasnění, po dobu 25 minut, byly počty v pětiminutových intervalech 1 – 0 – 2 – 2 – 3. To je na uvedenou dobu slušná frekvence (ZHR těsně pod 100). Sem tam padl i nějaký sporadický či jinorojový, těch bylo vidět v půlhodině další tři. Pokusil jsem se nejen chvíli seriózně pozorovat, ale i fotit, ale všechny jasné meteory se zornému poli fotoaparátu vyhnuly. Nakonec jsem objevil jediný, ale více mně zaujala stopa po tom nejjasnějším kousku (jasnost jsem tehdy odhadl na -3 mag, ale možná jsem ji i podcenil, kdoví).
Záblesk družice NOAA17 byl naprosto nečekaný (krásný a nepředpovězený).
Ale pozor, to co přišlo poté, co se zatáhlo, to byla pecka. Na obloze jen beránky, Měsíc přes ně dobře viditelný a já zrovna bloumal okolo auta, když cosi přijelo na odbočku k louce, na níž jsme stáli. Nechali puštěný motor na volnoběh a bouchali chvíli dveřmi. Zprvu jsem myslel, že je to Ladis, protože jsem předtím psal na AF, tak třeba.. no ale nikdo těch 50 metrů k nám nešel a já neměl potřebu se taky prozrazovat cizím. Před desátou ale dorazila další dvě auta a osádky se evidentně daly do řeči. Jedno auto bylo nasvícený tak, že jsem ho tipl na Karlovu Oktávii, ale když ani tentokrát nikdo nedorazil, sedl jsem do auta a četl AF. Když jsem dočetl příspěvek, že Ladis možná přijede, začlo se cosi přeci jen dít, auto s předními reflektory a snad i mlhovkami na plný výkon najelo asi 20 metrů směrem k nám. V záři reflektorů se vykolébala postava a evidentně nám chtěla něco naznačit. Otevřu okénko a slyším řev, který by nevydal ani herec na velkém divadle. Plynnou němčinou na nás někdo řve, že je to jeho pozemek a ať vypadneme, jinak začne střílet. První dvě věty jsem díky své znalosti NJ bez obtíží akceptoval jako srandičku Ladinovu, jenže Ladin by to neměl být, ten je prý v podještědí. Věta „Ich wurde schiessen!“ mně tedy přiměla k akci. Poprosil jsem Janu, ať raději vyjedeme na cestu. Setkání s Karlem v takové situaci bylo kouzelné.
A tento kouzelný chlapík, který nejde pro špetku humoru daleko, ještě pokračoval zmíněnou nabídkou čaje, kávy a pizzy (té bylo opravdu hodně, prý tu očekával celý náš Klub astronomů Liberecka). A byla sranda. A byly nakonec i drakonidy pro zmíněné osazenstvo. A byla to parádní akce, no ne?
Napočítáno bylo za tuto polozataženou i polojasnou noc 25 meteorů z nichž podle jejich typického chování usuzujeme na 20 drakonid.
Když se znovu před jedenáctou zatáhlo a družice netvrdila, že se to má změnit, vydali jsme se každý svou cestou s pěknými zážitky v srdci. Tyto zážitky po návratu domů umocnil básnický počin Ladisův, který vstoupí do dějin pozorovací astronomie na Jičínsku, Jablonecku, Jilemnicku jakož i Jizersku a Ještědsku.
A ještě
Vicův report
Další skupina KaListů se nechtěla smířit s předpovědí počasí pro Čechy a vyrazila raději za hranice.
Podle modelů se jevilo jako nejlepší jet směrem na severozápad do Německa, někam k Magdeburgu, kde by se mělo nejdřív vyjasnit. Tímto směrem mířila jako předvoj skupina z Prahy, se kterou jsme byli ve spojení.
Vyjeli jsme ve tři odpoledne z Malé Skály, v Liberci přistoupili Cassi a Elis a za hodinu byli na hranicích. Tam nás čekala modrá obloha, která vnášela do našich řad optimismus. Cestou dál se ale počasí několikrát změnilo. Chvíli svítilo, chvíli pršelo.
Začalo se stmívat a naši předjezdci už hlásili první drakonidy kdesi od Magdeburgu. Když jsme vyjeli z poslední nízké oblačnosti kousek za Halle, rozhodli jsme se zakotvit na bezejmenném místě uprostřed polí pár km od dálnice. Vybalili jsme spacáky, bylo půl deváté a přicházející jasná díra potvrzovala optimismus.
První pomalé drakonidy začaly padat, načež se obloha začala zatahovat vysokou oblačností. V devět už jen sotva prosvítala Vega a my řešili, co dál. Ladin, coby přítel na telefonu, radil jet zpátky k Drážďanům, kam se díra přesouvala.
Zvítězila lenost. Zůstali jsme ve spacácích a za pár minut se to zase vybralo. Občas přešla nějaká oblačnost, ale to v zásadě ničemu nevadilo, neboť vždy bylo nějaké okno do nebe, kam se dalo dívat. Dokonce to bylo i lepší, protože mraky tlumily světlo Měsíce.
V deset, kdy mělo nastat maximum, bylo prakticky čisto. Tou dobou jsme měli už napočítanou necelou čtyřicítku meteorů. Žádný déšť meteorů se ale nekonal, jen semtam spadly třeba tři kousky za minutu. Slabší kusy se ztrácely na příliš světlé obloze.
Poslední „padající hvězda“, co letěla ve 23.28 SELČ a trefila Mirfak, byla asi nejhezčí a dostala číslo 96. Stovku jsme tedy nedosáhli, ale spokojenost byla přesto veliká. Začala se nasouvat oblačnost, tak jsme udělali skupinové foto, sbalili věci a vyrazili zpátky.
Cesta domů utekla rychle. Naše vlast nás podle očekávání přivítala velmi deštivým počasím. A ve čtyři ráno jsme už byli všichni v posteli.
Drakonidy 2011 se nad míru vydařily. Jsme rádi, že jsme těch bez mála 700 km jeli. Měsíc sice rušil a plánovaná megasprška nepřišla, zážitek to byl ale parádní.