Astronomické události

S příchodem letošního jara se na svazích jizerských hor objevil nový, pravděpodobně zatím endemický druh agresivního sudokopytníka, identifikovaný pomocí záběrů z fotopastí jako Býk jizerskohorský (Taurus iserinus). Tento ryze noční tvor trpí silnou fotofobií tedy světloplachostí (zvláště z umělého osvětlení v noční krajině), a proto se jeho pravděpodobný sporadický výskyt omezí na neobydlená teritoria ve vyšší nadmořské výšce. Z úkrytu vychází nejčastěji za jasných, leč bezměsíčných nocí, protože jeho světločivný aparát má oproti jeho zakrnělým blízkým druhovým příbuzným, kteří se v Jizerských horách vyskytují již hojně a dlouhodobě, schopnost akumulovat více fotonů. Díky tomu vidí lépe a ostřeji než jiné poddruhy této čeledi…

Zasvěcenci již určitě vědí, že není řeč o žádném neznámém biologickém druhu, ale o tom, že do výbavy členů Klubu astronomů Liberecka přibyl první „plnoletý“ dalekohled s průměrem primárního zrcadla 20″, tedy familiárně „dvacítka“. Doposavad jsme měli co dočinění pouze s „náctiletými“ kousky (nejčastěji šestnáctkami), mnohdy dokonce s těmi „pod zákonem“ (čtrnáctky, dvanáctky). Jak stárneme, roste i „věk“ našich milenek. Třeba se někdy přiblížíme i ke „třicítkám“, s těmi bývá teprve zábava…

Z večera na aprílové pondělí se na asfaltovém plácku obklopeném asi metrovou bariérou sněhu u Pešákovny sešly hned dvě šestnáctky a právě jejich nová kolegyně dvacítka. On je to vlastně takový transvestita – na rozdíl od třeba Almary nebo Míchačky je to totiž Bejk. Kromě porovnávání tělesných proporcí a jiných kvalit podle výkonu se také naskytla možnost zkusit letošní Messierův maraton. Z toho důvodu jsem byl na místě již ve 20 hodin ve snaze zachytit první objekty v Rybách a Velrybě. Že se to nepovede, bylo jasné poměrně brzy, ve výhledu potřebným směrem totiž vadí pomalu vzrůstající stromy. Takže prvním uloveným messierem byla obligátní M42, ale pouze letmým pohledem, neboť jsem se soustředil na pátrání po M79, jež se nebezpečně klonila k obzoru. Na ještě soumrakové obloze mi šedivý flíček v Zajíci neunikl a pak už zase nebylo tolik kam spěchat. V průběhu noci jsme se u některých obzvlášť pěkných objektů zdrželi delší dobu. Noc byla totiž parádní, zpočátku trochu foukalo, ale aspoň se optika nerosila, MHV dosahovala přes 6,5 mag a Ladinovo širokoúhlé SQM ukazovalo hodnoty kolem 21,45 MSA. Jen teplota, která nad ránem spadla pod −10 °C nebyla moc příjemná. Ve čtvrt na šest ráno jsem sbalil Bejka a rychle se přesunul k Václavíkově Studánce, abych v 05.24 v triedru zalogoval poslední objekt maratonu – M55. Nepovedlo se mi pozorovat pouze tři objekty (M74, M77 večer a M30 ráno), takže na poměry 51. rovnoběžky celkem slušný výkon. Cestu domů potom ozdobil vycházející srpek Měsíce s nedalekou Venuší. Byl to poetický večer, ale pomalu rozmrzám ještě teď…

A. M.

Vloženo: Úterý, 2 dubna, 2019 , 15:00 , kategorie: Bazar našich akcí. Reakce na článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.