Vzpomínka na 6. srpen s Curiosity
Člověk si někdy připadá zvláštně. Třeba jako já. 6. srpna ráno jsem opět sledoval přímý přenos z Pasadeny v Californii, kde se řečeno slovy laika, nic zajímavého nedělo, až najednou začali všichni poskakovat a radovat se. To bylo přistání na Marsu v podání Curiosity. Ne tak ovšem lidé jako já.
Já se stal pomocí notebooku součástí Skypeference lidí podobně postižených, kde jsem zároveň měl zobrazeny časy jednotlivých fází přistání a k tomu mi na stolním PC v levé části obrazovky běželo okno s živým přenosem z řídícího střediska JPL a v pravé části obrazovky okno s živou animací. No není to rozdíl? Byl jsem rád, že jsem mohl opět zažít ten pocit napětí a štěstí, jako už v roce 2004 při přistání Spirit a Opportunity. Ale nebyl bych to já, aby podobně postižená nebyla i rodina. Manželka ta byla nad věcí, ta snad nevidět mně večer u tiskové konference se sluchátky na uších, abych ji nerušil, tak ani neví, že přistálo něco na Marsu. Teda jak ta se šeredně mýlila, když si myslela že tím to končí. Série aktualizací o novinkách po přistání ji asi vyvedla rychle z omylu a myslím, že ten týden od pondělka do pátku mi vyčítá ještě dnes.
Největší překvapení, nebo zděšení, jak chcete, ve mně vyvolaly děti, když zřejmě pod vlivem, že s otcem dnes vážně asi nic nebude přišly s tím, že mi tedy nakreslí obrázek. A to byla asi nejkrásnější tečka za tím pondělkem 6. srpna, když jsem uviděl ten kouzelný Mars a ještě navrch Curiosity. Ano, sám jsem kreslil podobně, takže kvalita asi odpovídá, ale pro mně jsou ty obrázky kouzelné. A to jednak tím, když ta pětiletá se mi podepíše jako Lucka Gembec, nebo když ta devítiletá mi řekne, že to musela vybarvit naduhovo, protože ta Curiosity je děsně fádní. Občas si ani neuvědomuji, že i rodina to se mnou prožívá, i když někdy jen nedobrovolně. No není to kouzelná vzpomínka?
Martin Gembec