Orionidy 2012 aneb Noc par excellence
Když jsem minule psal o pohádkové noci, nečekal jsem, že by mohla nastat noc ještě lepší. Ale na to, co jsme s Alešem zažili v Jizerských horách z 21. na 22. října 2012, určitě jen tak nezapomeneme.
Měl to být jen normální výjezd nad inverzní oblačnost za letošními Orionidami, nakonec z toho byla noc plná superlativů.
Rozhodli jsme se jet opět do lomu v polských Jizerkách. Protože Měsíc se blížil k první čtvrti, nebylo kam spěchat. Zaskočilo nás trochu, že na našem obvyklém místě se povaluje mlha. Vystoupali jsme tedy výš, tam ale zase už dost foukalo. Proto jsme se vydali na průzkum ještě trochu dál.
Dorazili jsme nakonec až na Modré kameny (Sine Skałki), kde se nám naskytnul z výšky 1122 m n. m. úžasný pohled. Velká jizerská louka byla zalitá nízkou oblačností, z ní vystupovaly jen tisícovky. Snadno jsme rozpoznali Bukovec (1005 m), Jizeru (1122 m) i další vrcholy. V dáli svítil Ještěd (1012 m). Na Smrku (1124 m) a Stógu Izerskim byla také vidět světýlka.
V měsíčním svitu jsme vybalili techniku. Oproti minulé návštěvě hor byla podstatně skromější. Tentokrát jsme vzali jen velký binar 125 mm, malé ED 70 mm a nezbytný triedr 12×50. Zaměřili jsme se zpočátku zejména na Jupiter s přecházející Európou a velkou rudou skvrnou a doprovázeli jsme půlměsíc v jeho cestě k obzoru. Ten jak klesal, postupně oranžověl a stále více deformoval svůj tvar. Zapadl jako tradičně se zpožděním ve 23.15 kousek od Ještědu.
V tu chvíli se udělala taková tma, až nás to překvapilo. Hodnoty z SQM-L to jen potvrzovaly. Zatímco při předchozím pozorování jsme byli rádi za údaje z mého pesimistického měřáku kolem 21,1 MSA, tentokrát šplhaly hravě přes 21,30.
Techniku jsme nechali na pospas lehkému vánku a zalezli si do spacáků, neboť jsme přijeli hlavně kvůli meteorům. A ty padaly. Orionidy byly ale v menšině. To ovšem nevadilo. Jasnější kousky soupeřily s Jupiterem a lítaly všemi směry. Když jsme došli někde k padesáti, přestali jsme je počítat.
Stále jsme se kochali tou nádherou nad námi a nepřestávali žasnout. Mléčná dráha se valila širokým proudem od galaxie v Andromedě až po Polárku. V tom množství hvězd jsme se až ztráceli. Jen v Plejádách jich bylo prostým okem vidět 11 a v Pegasově čtverci se nedaly ani spočítat, minimálně 25 tam zářilo. Jeden by nevěřil, co je hvězd třeba v Žirafě. Taková M33 byla vidět snadno přímým pohledem. M41 a 47 šly vidět okem, jakmile se vyhouply nad obzor. Jen v Rybách a Beranu byl jakýsi pás oblačnosti, jak jsme se s Alešem nezávisle shodli. Tam obtěžoval zodiakální most. I tak byl Uran vidět i bez dalekohledu. Všimli jsme si také, že Mléčná dráha vrhá stíny! K tomu ji dopomáhal Jupiter, který jinak kazil adaptaci na tmu.
Nejlepší na tom bylo, že nikde nebyly vidět žádné světelné čepice. Žádná Boleslav, žádný Liberec, nic. Vše důkladně skryto pod inverzní deku.
Nízká inverzní oblačnost zakryla všechny zdroje světelného znečištění v širokém okolí
Když jsme se vynadívali, vzali jsme na pomoc malý triedr. Všechny v tu chvíli viditelné objekty Messierova katalogu (celkem 57, z toho 10 i pouhým okem) doslova vyskakovaly, ať už byly v zenitu, nebo se prodíraly větvemi smrků. Tak úžasnou mlhovinu v Orionu snad nepamatuju. Stejně tak Plamínek doslova plápolal. Ale největší pecka se nacházela kousek od Rigelu. Hlava čarodějnice v celé své kráse! Velmi snadno a velice detailní. Thorova helma nebo Racek nízko nad horizontem nečinily 12×50 žádný problém, stejně tak planetárka NGC 1360 v Peci, vždyť i taková β Fornacis byla vidět pouhým okem.
Bylo toho hodně, co jsme pozorovali. Vůbec se nám nechtělo s tak náramnou oblohou loučit. Jitřenka ale zvěstovala příchod rána. Kdo ví, kdy zas u nás nastanou takové podmínky, že si budeme připadat jako někde v Alpách nebo na Kanárských ostrovech.
Kdo nejel s námi, může jen litovat. Já na svoje letošní 220. pozorování budu dlouho vzpomínat.
Vic KaL ◊!
Připojuji se k hodnocení Vice o astronomickém víkendu par excellence. Již popsaná páteční noc strávená v Jizerkách s velkými dalekohledy byla pěkným zážitkem, ale co nás čekalo v noci z neděle na pondělí lze jen těžko popsat slovy. Shodli jsme se na tom, že to byla asi nejlepší noc, co pamatujeme na území ČR (resp. pár set metrů za hranicemi v Polsku). Opravdu jsem netušil, kolik objektů lze na vynikající obloze vidět neozbrojeným okem, a už si dokážu představit, proč se O´Mearovy kresby pořízené na Mauna Kea 10cm refraktorem podobají tomu, co u nás vidím ve 30cm dobsonu… MHV v Orionu dosahovala přímým viděním 6,2 mag, bočně bylo vidět hvězdy až 6,7 mag. Temné pruhy v M31 a spirály M33 viděné pohodlně binarem hovořily za vše. Soví mlhovina 25° nad obzorem v 50mm triedru doslova vypalovala a chvílemi jsem zahlédl i jedno „oko“. Snad poprvé jsem spatřil části souhvězdí jako Holubice a Rydlo. Další fantastické objekty již popsal Vic.
Tomuto neobyčejnému zážitku však předcházelo ještě další vydařené pozorování. Téměř celé Čechy halila nízká oblačnost, ale u nás v Jablonci krásně svítilo Slunce. Před obědem jsem doma vytáhl na zahradu chromosférický dalekohled a již letmý pohled do okuláru odhalil nádhernou protuberanci – Slunce vypadalo jako hrnek na čaj s uchem na držení. Nelenil jsem a došel pro binohlavu a ještě druhý dalekohled s herschelovým hranolem pro pozorování fotosféry. Vydržel jsem střídat pohledy do obou přístrojů asi dvě hodiny a nakonec se pokusil zachytit něco z tohoto úchvatného představení fotograficky i kresbou. Již toto pozorování bylo silným zážitkem a to jsem zdaleka netušil, co mne čeká večer. Na tento víkend opravdu budu dlouho vzpomínat.
Aleš Majer