Astronomické události

Zhůří, zaniklá obec vypínající se kdysi na oblém hřbetu nad šumavskými pláněmi, jejíž poslední zbytky, kdysi mohutná stavení, postupně splývají s okolní přírodou. V hlubokém klínu hory, pod opuštěnou vsí, již celé věky řeka Vydra ohlazuje balvany trčící z jejího koryta, němé to svědky věků před dávným úsvitem prvních dní našich vzdálených předků. Ty oblé kameny mlčíce stojí tisiciletí v hučících vodách mladé řeky a možná vzpominají na večery, kdy nebeská krása nad jejich žulovými temeny nebyla zahalena světlem z našich měst. Jen ve vzácných chvílích, když města v okolí pohasnou, můžeme i my, pomíjiví, pozvednout hlavu a uzřít tu nekonečnou krásu hvězd společně s nesmrtelnými kamennými strážci z údolí řeky.

Předpověď na dnešní noc nevypadala na severu vůbec dobře, poslední kapku naděje v koronavirem zapečetěných Čechách skýtala u nás Šumava, což je pro nás od Liberce od určité doby jižní okraj Podještědí s výrazně tmavší oblohou. Měl jsem jisté pochybnosti, jestli ve složení posádky nebudu figurovat nakonec sám, nicméně tyto rychle zahnal Vic vzdor bezpočtu probdělých nocí v posledních dnech. A tak jsme mohli vyrazit v osvědčené sestavě, která už zažila jak zklamání, tak i nezapomentutélné příběhy z nočních dobrodružství. Soubor našich pozorovacích instrumentů byl tentokrát oslaben o Almaru, která užívá nezaslouženou zdravotní dovolenou po tom, co částečně oslepla na své 40cm oko. Místo hlavního přístroje přebral mnohem mladší 40cm dobsoniánský soukmenovec z Explore Scientificu – Night King, v komunitě amerických amatérských astronomů profláklý spíše jako Metr z Východu. A tak jsme nakládali: binar 125 mm, dobson 250 zvaný půlmetr a už uvedený největší 40cm český Metr. Kupodivu se tohle nádobíčko s rezervou vešlo do Octavie, z kteréžto jsme museli vyhánět havěť libující si v nočním prostředí, což bylo mimo jiné prvním podprahovým signálem toho, co mělo dále přijít. Ze Skaly vyrážíme s vidinou nejasné naděje na jižní vyjasnění a s jasně danou vyhlídkou třech hodin strávených na cestě na druhý konec Čech. Pro zdárný průběh akce v rádiu ladím sobotní bohoslužby, kterých je v době koronavirové naštěstí plný éter.

Při nezáživné cestě nás doprovází zážitky z minulých dnů, kdy jsem se kupříkladu snažil přeložit Uweho projekt tenkých galaxií do češtiny. Jelikož nevládnu dobře německy, použil jsem google translátor a přitom zjistil, že Němci používají pro tenkou galaxii výraz palačinka. Oba nás pobavila otevírající se možnost posunu nudné technokratické nomenklatury v astronomii směrem k názvosloví plného gurmánského výraziva.

Na konci cesty si všímáme zhasnutých penzionů, prakticky liduprázdné Horské Kvildy, těsně před Zhůřím potkáváme osamělého fotografa podvečerní scenérie zapadající Venuše s pár dní starým Měsícem a dorážíme na místo něco po 21.30. Stavíme dalekohledy a já sborku Metra kupodivu dokončuju v čase, který tentokrát nevzbuzuje u Vica, zvyklého na modus operandi vyndej-vysuň-pozoruj, posměšné úsměvy. A jde se na to! Obloha vymetená, pípeme SQM o 106 a zíráme nevěřícně na první čísla, které se snažím ověřit pohledem na patrný zodiakální most a protisvit. Dobson otáčím na Hickson 44 s jasně svítícími všemi 4 členy. Poté porovnávám Abell 1367 se vzpomínkami z posledních dní. Neporovnatelné! Při počítání jednotlivých kusů se zasekávám, galaxie blednou a jedna za druhou se ze zorného pole vytrácejí. Koukám na oblohu, od západu se začaly stahovat mračna… Skoro to vypadá, že budeme mít zase pech. Kolikrát nás tu za poslední půlrok při našich pokusech počasí vypeklo! Tu jasný airglow, tu velká vlhkost a namrzající dalekohledy. Jednou jsme kvůli vysoké dokonce otačeli u Strakonic.

Znuděně poleháváme,
na zhůřských loukách a
zíráme do rozpitých hvězd.
Čas ukrajuje z noci.
až do chvíle,
co mince
obrací se po půlnoci
a z letargie probudí nás
na černý samet vplouvající
stříbra plný Mléčný pás.

Tak a je to tu. Po půlnoci se oblačnost definitivně rozpouští, obloha otevírá stříbrem napěchované pokladnice vystlané černým sametem a konečně nám dovoluje se tohoto bohatství dotknout!

Opatrně jako první vybírám Velrybu, NGC 4631, doslova civím na Černé moře, ve kterém plave i se svým velrybátkem, oba kytovce si roztahuju po celém zorném poli a pátrám po pruzích a zářezech na jejích tělech. Nádhera, stejně tak jako sousední NGC 4656, podle charakteristického zahnutého tvaru zvaná Hokejka. Popojíždím kousek na nezaslouženě bezejmenou NGC 4395, což je taková slabší a menší sestra M101, zde kupodivu rozpadající se do vnitřních struktur s náznaky ramen, jaký to rozdíl proti mlhavému fleku, který znám z letošního jara z blízkého Podještědí. A proč nezkontrolovat její sestru – M101. Z jizerské oblohy dobře známý Větrník je zde mnohem výraznější včetně satelitních galaxií a společně s Vicem se chvíli oddáváme zkoumání zrnitých blyštivých struktur v jejích ramenech, z nichž jedno je výrazně osamocené, čímž se celá struktura obzvláště na fotografiích trochu podobá Amonitovi.

Šídlo NGC 3115 v Sextantu nachází Vic, zde protáhlý a výrazný zástupce tenkých palačinek, kterých nás tuto noc čekala ještě pěkně dlouhá řada. Já přejíždím kousek k východu – do Hydry na NGC 2974, která je docela zajímavě nalepená na jasnou hvězdu, podobně jako v bezprostřední blízkosti ležící planetární mlhovina Abell 33. Jakoby se DSO v těchto končinách ve strachu z mořské příšery choulily do úkrytů u jasných hvězd. S dostatečným průměrem osazeným OIII výzbrojí připomíná Abell 33 prsten s přikovaným démantem. Nádhera přelomu zimy a jara!

Výborná obloha žádá technické stvrzení kvality pomocí SQMka. Bezprostředně po rozjasnění SQM širokáč ukazuje stabilní hodnoty 21,80 MSA, SQM-L v zenitu udává neuvěřitelných 21,96. Padají nám brady a několikrát si vizuálně ověřujeme to, co ukazuje displej SQM. M13 pouhým okem, to je samozřejmost, M92 už ne tak častá, na východě vypalují známá deespky centra naší galaxie, v okolí Střelcovy čajové konvice je jich kolem Laguny víc. Toto z Jizerek neznám, tam se nám Mléčná dráha nad úrovní asterismu ztrácí. Tady je naprosto velkolepá, působí úchvatnějším dojmem než v mých pamětech z pozorování na Edelweissspitze. Indikátorem kvality oblohy, který s oblibou v těchto situacích používám, jsou hranice stříbrného pásu. Západní okraj se tu dotýká hvězdy δ Dra a sahá až za Vegu v Lyře. To neznám ani z nejlepších nocí z Jizerek za inverzí. Vic vedle mě hlásí, že takový uhelný pytel vedle Deneba v životě neviděl. Opakuje to několikrát, jakoby se zacyklil jako stará gramofonová deska. A mě to vůbec nevadí, protože vzpomínám na posledních 15 let, co lítám v noci po Čechách s nadějí, že někdy zažiju oblohu, co jsem viděl jako malý kluk kdysi dávno na táboře u Pecky. Dodnes si pamatuju úžas z Mléčné dráhy plné drobných zářících hvězd vypadajících jako mohutná nebeská řeka složená z miliónů blyštících se zrnek písku… Dnes je to stejně jako tehdy na Pecce naprostá Pecka, možná víc, Superpecka. Vic zkouší vizuální dosah, dostává se i přes bez optiky nedokonalý zrak bez problémů na 6,7 mag, pro vyšší hodnoty nám chybí kvalitnější mapy, kterých jsem se naškodu nedávno zbavil.

Po přestávce přichází čas na inventuru slabších galaxií, protože právě na slabé galaxie jsou dnes ty správné podmínky a kvalitní obloha je právě tím rozhodujícím faktorem nutným k vizuální detekci těchto objektů. Dnes nemám dopředu vypiplaný plán, takže nemůžu plýtvat výbornou nocí tím, že budu minuty vyhledávat neznámé objekty podle mapy. Proto vybírám už známé zástupce, ke kterým nepotřebuju žádná vodítka. Jako první přichází na řadu snadno dohledatelný Abell 1656, ve kterém NGC 4889 a NGC 4874 v dobsonu 400 při zvětšení 220× vypalují jako M65 a M66 v dvěstěpadesátce na obloze 21,15 z nocí posledního týdne. Kolem nich je spousta drobotiny, sjíždím polem ještě k JZ a SV a V, kde se nachází další hustší shluky Coma Clusteru.

Dále následuje sousední Hickson 61, známá krabice z galaxií neboli „The Box“. Objekt je dobře dohledatelný v optickém hledáčku, hůře pak s red-dotem. Při zvětšení 220× lze bez problémů vidět všechny členy. Tedy i ten zdánlivě největší, který je ve skupince ale ten nejslabší. Ve skutečnosti dokonce do téhle partičky vůbec nepatří, jen se před ní napařuje v poloviční vzdálenosti od nás! Vic, poté, přesouvá zorné pole na Hickson 68 – ano přesouvá, protože pokud má dalekohled v ruce on, tak se objekty v dalekohledu nevyhledávají, ale zorné pole se bez výměny okulárů přesouvá z objektu na objekt, stejně jako to dělá GoTo montáž. Narozdíl od GoTo montáže vám po přesunu zorného pole na cílový objekt řekne přesně číslo objektu s dalšími podrobnostmi. Takovýchto cílů zná stovky. V klubu máme uznávaného českého neurologa, který pro toto chování nemá žádné rozumné vědecké vysvětlení. Vic nad HCG 68 pochrochtává, což jako zavilý comet-hunter dělá u galaxií málokdy. Mě šedesátosmička rozesmívá a sám pro sebe si říkám, že tohle není možné, nemůžu přeci vidět to, co znám jen z fotografií.

Po další krátké přestávce určené k prolití horkým čajem mrazem ztuhlého těla náš program pokračoval známými galaxiemi v Panně. 2× jsem si binarem projel kolečko vedoucí od M100, přes všechny místní Messiery, až po M60. Už v binaru byl ten pohled ohromující, podobný jako v dobsonu 250 od nás. Následně jsme procházeli jednu galaxii po druhé a mimoděk jsem se dostali k léta pomíjenému ukázkovému příkladu kolidujících galaxií NGC 4298 a NGC 4302, jejichž vzhled na nás na pár chvil silně zapůsobil.

Po viditelně vířícím koláči M99 jsme se dostali k dalšímu z vrcholů večera, ke slavnému Markarianovu řetízku galaxií. Z Uweho kreseb jsem si vybavil obrázek galaktických očí, kde jedno oko, NGC4435, je protažené a jakoby prostřelené mezigalaktickou koulí, která za sebou zanechává roztažený pás plynu. V dobsonu jsme použili zvětšení 220×. Pohled ve stostupňovém poli na 50 miliónů světelných let vzdálenou řadu galaxií byl ohromující. Na temné obloze vynikla daleko více galaktická hala, přičemž zorné pole bylo záměrně volené tak, aby se do něho vešly pouze bezprostřední sousedé, kteří se jeden druhého téměř dotýkaly. Tento vjem byl patrný především v přehuštěné oblasti v západní části útvaru, kolem M84 a M86.

Při obhlídce v sousedství Markarianova řetězu jsem zapátral na západ od něj, do oblasti skrývající oblíbenou sříbrnou galaktickou jehlu NGC 4216. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem místo jedné viděl okamžitě dvě jasnější, vzájemně téměř rovnoběžné galaxie. Vic poté nalezl v zorném poli i galaxii třetí, čímž se tato oblast začala silně podobat nedbale rozsypanému nebeskému jehelníčku.

V pokračující noci černá obloha donutila Vice otevřít seznam objektů pro nadcházející expedice na EWS. Léta zaprášený seznam snů, do kterého je zbytečné a zakázané v našich končinách šahat. Vytáhl z něho ještě nepoznanou UGC 9749, což je trpasličí galaxie v Malém vozu (UMi Dwarf). Prásknu to na něj, ale trvalo mu to celou minutu ji najít! Pak byl u okuláru chvíli zticha, než z něho vypadlo, že tam něco skutečně je. Znám Vicovy kometární duchařiny, o kterých tvrdí, že je vidí, ale v tomhle případě jsem mu to musel rád potvrdit. Fakt tam svítila. Tahle jinak celkem nevýrazná potvora byla vlastně jedním z vrcholů noci.

Úchvatná vycházející Mléčná dráha mě donutila přehodnotit pozorovací plán a vyhradit v něm hodinové pozorovací okno určené mlhovinovým objektům naší Galaxie. Pro tyto třídy objektů jsem se před půl rokem vybavil kvalitním filtrem OIII Lumicon, který se do konce noci střídal v okuláru s UHC filtrem od Astronomiku. S oblibou začínám známými, léty prověřenými objekty, u kterých nehrozí buď deprimace z délky vyhledávání, nebo zklamání z nevýrazného vzhledu nového objektu. Takovým vhodným objektem je NGC 6888 – Crescent v Labuti. Pohled stostupňovým polem okuláru APM vyzbrojeným OIII při zvětšení 150× se těžko popisuje bez superlativů. Trochu je to vidět na kresbě Uweho Glahna, fotograficky vypadá ten objekt úplně jinak než vizuálně, přižemž pohled okem je narozdíl od fotografií fantastický. Tohle se prostě musí vidět! Jeden z vrcholů večera, co se vryje nadlouho do paměti.

Další na řadě byla mlhovina Sh2-125 známá jako zámotek – Cocoon nebula. Mlhovinu znám z několika předchozích pozorování z Jizerek jako velice slabé halo obklopující centrální skupinu hvězd a dnes to nebylo zas o tolik lepší, na tuhle potvoru si budu muset sehnat pořádný H-Beta filtr. Ono se občas říká, že H-Beta filtr je jen na Koňskou hlavu a Kalifornii, ale není to zdaleka pravda. V Labuťi a Cassiopei je poměrně dost mlhovin, na které H-Beta zabírá. Na další experimenty nezbývalo moc času, proto jsem vybral dosud nepoznanou, ale snadno dohledatelnou Sh2-112, což je nádherná mlhovina připomínající kometu. To se Vicovi, který má, jak jsem se už zmínil, komety velmi rád, což je z našich stránek naprosto jasné, velice líbilo. Tahle vypalovačka má dokonce i ohon! Jedinou vadou na kráse je, že se nehýbe, nerozpadá a veškeré vizuální odhady jasnosti končí u stejného čísla.

A jdeme do finále. Na jihovýchodě se začíná ve Střelci vynořovat celý asterismus čajové konvice. Z pravé strany asterismu až ke spodku souhvězdí Štít se táhne husté mračno plné hvězdokup a mlhovin viditelných pouhým okem, toť poslední cíle završující dnešní noční nirvánu. Ale nejdříve začneme trochu výše, u známe mlhoviny M27 Činka. Objekt sám o sobě je to velice známý a těžko může zkušeného pozorovatele něčím překvapit. Nicméně z Uweho kreseb víme, že na výborné obloze lze kolem objektu vidět slabé náznaky vnější mlhoviny, které jsou jinak vyhrazeny fotografickým přístrojům. Při pohledu do okuláru, při zvětšení 150× si říkáme, že to tam vážně asi je. V místech známých z obrázků skutečně vidíme slabé náznaky mlhoviny!

Sjiždíme blíž ke galaktickému centru a jako první se do okuláru dostává Orlí mlhovina M17. Přeháním zvětšení a volám Vica, ať mi znovu vysvětlí, kde že jsou ty sloupy stvoření. Vic dělá navigátora a sype ze sebe formulky, jak se ke sloupům dostat, sleduji stopu a fakt vidím to, o čemž jsem si před chvílí myslel, že by to mohly být ony.

Po Orlí mlhovině přesouváme zorné pole ještě víc na jih, kde narážíme na zlatý hřeb večera, mlhovinu Labuť, zvanou taktéž podle tvaru Omega. Ve chvílích, kdy z dalekohledu hltáme všechny ty tmavší nitky a šmouhy v jinak jasně bíle zářícím peří vesmírné labuťe, se nám v mozkových závitech hroutí a přeskupují žebříčky všech nebeských objektů, a my nakonec v úctivém pokleku u okuláru sledujem, jak Omega, se svou vznešenou krásou, kráčí a usedá na samotný vrchol, na trůn království všech vesmírných objektů, které jsme doposud ve svých dalekohledech zřeli. To byl ten pravý vrchol na závěr noci, ve které bylo k vidění více objektů, než se nakonec vešlo do tohoto reportu. O nich možná příště.

Svítá, balíme nádobíčko a sledujeme při tom postupující rozednívání. Několik desítek minut po konci astronomické noci je obloha tak jasná jako u nás v Jizerkách. Zhruba za hodinu mizí úplně i Mléčná dráha a my se definitivně loučíme s tímto v naší zemi tak výjimečným místem a vydáváme se na cestu domů.

Poděkování

@Vic – za korekturu textu
@Uwe Glahn – za poskytnutí krásných kreseb

Zapsal Ladin léta Páně 2020

---

Noc století

„Tahle noc vejde do dějin!“, říkal jsem Ladinovi, když jsme vystupovali dnes ráno doma z auta. Byl bych moc rád, kdyby se mohla opakovat, pokud možno pravidelně. Byla to ale spíš výjimka, souhra všech možných šťastných okolností, že jsme doma v Čechách měli oblohu lepší jak v Alpách nebo na La Palmě.
Posledních 45 nocí v kuse jsem trávil pod hvězdnou oblohou. Jen jednou jsem vynechal. Řada nocí byly poctivé allnitery, kdy se šlo spát až ráno. Povedlo se zaběhnout i sekvenční maratón. Tak náročné období jsem snad nikdy nezažil. Zkrátka letos v březnu a dubnu nezvykle přálo počasí, což ostatně přisuzuji tomu, že jsem bez Almary, tedy hlavního dalekohledu, který byl obětován bohům nebes (čti zrcadlo odvezeno na pokovení a kvůli koronaviru ho stále nemám zpět). Tajně jsem doufal, že nákup dvojice naglerů do binaru přinese toužebně očekávané P.I.Z.D.O (Potěší I Zatažená Deštivá Obloha) počasí a já se konečně jednou pořádně vyspím.
Inu stalo se. Opravdu se zatáhlo. Bohužel jen tady u nás na severu. To přimělo Ladina, který každou druhou noc vynechává, naplánovat výpravu zase jednou dál za Ještěd, kde mělo být hezky. Navrhnul jsem s vědomím, že se ani tentokrát nevyspím, jet rovnou na Almberg, kde byla předpověď nejlepší. V tu chvíli mě totiž vůbec nenapadlo, že bychom se přes hranice museli asi prostřílet. Tak jsem vzal zavděk Zhůřím, kde je ostatně také moc pěkně, jak už dávno víme.
Po naložení techniky u mě doma a nabrání kurzu směr jih si Ladin všiml, že vezeme vzadu v kufru kromě kukátek ještě černého pasažera. Přesněji rezatou pasažerku Micinu. Nevím, co by kočka domácí dělala v hlubokých šumavských hvozdech, tak jsme ji pro jistotu vysadili, že na výlet do přírody může jet raději vlakem, když bude chtít. Protože jsme se sbalili dost narychlo, neměli jsme ani jeden podrobný pozorovací plán. Shodli jsme se ale, že kromě komet se budeme věnovat hlavně palačinkám. Tak jsme někde u Strakonic hezky česky pojmenovali objekty jinak známé jako galaxie.
Jak jsme se přibližovali k místu určení, bylo zřejmé, že celá obloha čistá nebude. Ostatně model to naznačoval, že se na české straně úplně vyjasní až později, tak jsme se tím ani moc netrápili. Zkraje noci jsme vyprovodili do Hajan srpeček Měsíce, rozloučili se s Orionem a zaskřípali zuby u přeletu vláčku poslední várky Starlinků. Ladin stihnul sestavit svůj Metr v rekordním čase, tak jsem mohl ještě kouknout na brzo zapadající kometku 210P/Christensen. Zenit začal hezky tmavnout. Nízko nad jihem zůstával pás oblačnosti, ten moc ani nevadil, ale na severu se udělal nepěkný zákal, takže se zakrátko ozývalo po ztichlých šumavských pláních: „Kde je sakra Kassiopeja?“…
Obloha se postupně zatáhla vysokou skoro celá, tak jsme přešli do polohy ležmo, jestli nezachytíme ještě nějaké Lyridy. Zanedlouho jsem ovšem usnul jak špalek… Vzápětí mě ale budí Láďa hulákající: „Vstávej, vyjasnilo se!“ Rozlepím víčka a nevěřím svým očím. Pro jistotu beru do ruky moje jindy dosti pesimistické SQM-L… 21,93? Ha! Není rozbité? Není to jen sen? Ne! I Ladinovo širokoúhlé ukazovalo rekordní hodnoty.
Vrhli jsme se tedy do pozorování všeho, co zrovna přišlo na mysl. Měli jsme tři stroje, tak se dalo i porovnávat. To, co pozorujeme doma v 16″, bylo tady snadno a lépe vidět i v 10″, na řadu objektů stačil pohodlně binar 84×125 mm. Kromě desítky kometárních cílů jsme projeli mraky palačinek, planetárek nebo kulovek, spoustu času jsme věnovali i profláknutým kouskům, které najednou vypadaly mnohem lépe, než je známe z předešlých pozorování. Zkrátka chrochtali jsme si blahem. SQM v zenitu se drželo stále kolem 21,95–21,97, nefoukalo, nic se nerosilo, prostě ideální podmínky. Škoda že jsou ty noci už tak krátké.
Dobrý byl i výhled k obzoru. Nikde žádné světelné čepice. Žádná Boleslav, žádná Praha. Poprvé v životě jsem viděl kulovou hvězdokupu NGC 5986 ve Vlku s deklinací −37° 47′, což je asi nejjižnější objekt, který se dá od nás rozumně spatřit. Stačil na to binar. Kulovky NGC 6441 a 6723 byly také v pohodě viditelné. Prvně letos jsem rovněž kouknul na moji oblíbenou M55, kterou jsem během jarních maratónů nezalogoval.
Za posledních 20 let jsem takovou úžasnou noc nezažil a kdo ví, jestli znova ještě někdy zažiju. Myslím, že na tuto naši vydařenou akci budeme dlouho vzpomínat. Tohle totiž byla noc století!

Vic KaL ◊!

Vloženo: Neděle, 26 dubna, 2020 , 22:22 , kategorie: Bazar našich akcí, Mimořádné noci. Reakce na článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.