Jak jsme utíkali před Majznerem
Ve střední Evropě už je jen velmi málo míst, kde se nachází téměř přírodní noční obloha s minimem Majznerova světla (pozn. redakce: slangové označení pro světlo z umělých zdrojů rozptýleného v zemské atmosféře, pojmenováno na počest jistého amatérského světlaře, který tvrdí, že existuje znečištění tmou). Pár dní druhém srpnovém novu vypadala předpověď počasí velmi dobře a tak jsme se 3. září po poledni vydali s Vicem na tradiční výjezd do rakouských Alp, které patří mezi nejtmavší lokality v dostupném okruhu.
Vrchol Edelweissspitze (označen šipkou) s alpskou silnicí
Cesta přes Prahu, Budějovice, Linz utíkala docela svižně, na vrchol Edelweissspitze (2572 m n. m.) jsme se dostali navečer. Sestavili a zkolimovali jsme naše skládací dobsony o průměrech 30 a 40 cm. Za soumraku podmínky ještě nebyly ideální, nacházeli jsme se těsně nad hranicí mraků, která se kolem alpských vrcholků nacházela, byla zde vyšší vlhkost. Ale předpověď počasí nelhala a v průběhu večera vlhkost klesla, mraky se rozpustily. I přes svit Měsíce před první čtvrtí zde byla obloha tmavší než v Jizerských horách za lehce nadprůměrných podmínek, širokoúhlý SkyQualityMeter (SQM) ukazoval hodnoty 21,40 MSA s Mléčnou dráhou v zenitu.
I přes svit Měsíce zde byla obloha lepší než v Jizerkách
Měsíc postupně zapadl, jas oblohy klesl na 21,60 MSA, na této hodnotě byl jas oblohy konstantně celou noc až do svítání. Co se týče světelného znečištění, nad severem trošku svítilo blízké město Zell am See. Nad jižním obzorem byla vidět čepice světel pravděpodobně z měst Lienz (Rakousko) a dále Udine, Pordenone a Treviso (Itálie) do výšky cca 15-20°, nad touto výškou byl relativně ostrý přechod a výše nad obzorem už bylo tmavo! Mléčná dráha byla pěkně strukturovaná a hlavně hodně kontrastní proti tmavému pozadí, takže pohled na ní vytvářel „wow“ efekt, což se o pohledu na Mléčnou dráhu z Jizerek bohužel říct nedá, a to ani za lepších nocí.
Na vrcholu Edelweissu jsme v noci nebyli sami, nějací Němci tam měli velký binokulár a další tam měli malý refráček o průměru asi 6 cm. Jeden z přítomných přišel ke mně a poprosil, abych mu ukázal cokoli na obloze. Z mlhoviny M27 byl hezky nadšený, jak by ne, tato planetární mlhovina doslova zářila a nebyla tzv. „vyblitá“, jak už to často bývá i při pozorování i z Jizerské oblasti „tmavé“ oblohy. Co mě na začátku noci fakt štvalo, byli občasní testovači brzd, kteří přijeli sem nahoru na parkoviště s plně rozsvícenými světly, otočili se a jeli zas dolu. Naštěstí krátce před půlnocí s tím přestali.
Panorama z vrcholu Edelweissspitze
Na začátku září se dá ještě slušně stihnout souhvězdí Střelce a objekty v něm. S Mirandou (30 cm dobson) jsem začal mlhovinami M8 (Laguna) a M20 (Trifid), byly pěkné, s použitím UHC filtru hezky strukturované. Bez UHC filtru byla v M20 vidět hezky i prachová část mlhoviny. Projel jsem další objekty ve Střelci, Hadovi a Štítu. Mlhoviny M16 a M17 byly krásně kontrastní a obsahovaly struktury a slabší partie, které z průměrně „tmavé“ české oblohy nejdou dobře vidět. To platí i o dalších objektech. Hezká procházka byla Malým oblakem ve Střelci, kterému Charles Messier dal označení M24. Nejvíce mě zaujaly temné mlhoviny (Barnad 92 a 93) v M24, které vypadají jako černé kaňky na bohatém hvězdném pozadí. Letmo jsem prohlédnul i řadu otevřených i pár kulových hvězdokup v této oblasti. Nejhezčí kulovkou byla M22, otevřenkám vévodí jednoznačně M11.
Neopomenul jsem i temnou mlhovinu Barnard 86 s otevřenkou NGC 6520. Opět suprová temná mlhovina, která připomíná černou kaňku v obloze. Nedaleko byla mlžinka, kterou jsem identifikoval jako malou kulovou hvězdokupu NGC 6540. Trošku mě zklamala Barnardova galaxie (NGC 6822), čekal jsem ji na alpské obloze trochu kontrastnější a výraznější. Nedaleko se pak nachází drobná planetární mlhovina NGC 6818, která je přezdívaná jako Malý drahokam. Následně jsem přejel do Labutě, mlhovina Severní amerika je s UHC filtrem vděčným objektem, hlavně v oblasti Mexického zálivu. Řasové mlhoviny jedna radost!!! Pickeringův trojúhelník mezi dvěma hlavními oblouky Řas byl zde v Alpách ve 30 cm optice lépe viditelný než ve 40 cm dalekohledu z úpické oblohy (v Úpici jsem nedávno byl, tak mám možnost srovnat).
Nechal jsem svoji Mirandu chvíli odpočívat a nasadil jsem na stativ velký triedr 20×80 a jal se kochat Mléčnou dráhou v širším pohledu. Opět nádherné pohledy na řadu již zmíněných objektů. Chtěl bych se zastavit u temných mlhovin, které se nacházejí u hvězdy Gama Aquilae, Barnard 142 a 143. Temná molekulární oblaka prachu na pozadí velmi vzdálených hvězd vytvářejí siluetu, která vzdáleně připomínají písmeno „E“.
Následující chvilku jsem pak věnoval širokoúhlému focení oblohy se zrcadlovkou na stativu. Pořídil jsem „standardizovanou“ panoramatickou fotku, která je k vidění níže v tomto článku spolu s druhou lokalitou na Šumavě, kterou jsme měli naplánovanou na další noc.
Opět jsem se vrátil ke své Mirandě a jal se najít další objekty z mého seznamu, který jsem si připravil doma o den dříve. Plán jsem si sestavoval především podle knih The Night Sky Observer‘s Guide a Interstellarum DeepSkyGuide. Ladin mi doporučil planetární mlhovinu Minkowski 1-79, která je z dobré oblohy slušně vidět i ve 30 cm dalekohledu. Navíc se dobře hledá, nachází se nedaleko otevřenky M39.
Nad jihem kulminovalo souhvězdí Velryby a nevysoko nad obzorem se v této oblasti nachází pár zajímavých objektů. Prvním z nich byla planetární mlhovina NGC 246, která je poměrně veliká, necelé 4‘ a při větším zvětšení je v ní vidět i nějaká struktura. O necelé zorné pole nad ní se pak nachází slabší galaxie NGC 255. Zajímavější galaxie se ale nacházejí směrem na jih, první z nich je NGC 247, která vypadá jako podlouhlý matný flíček. Jedním z top objektů této části oblohy je opět galaxie, NGC 253, která je již v souhvězdí Sochaře. Při zvětšení 68× vyplní téměř polovinu zorného pole a je nádherně kontrastní. Tuto galaxii objevila v roce 1782 Caroline Herschel, sestra slavného astronoma a objevitele planety Uran, Williama Herschela. Ještě níže se pak nachází kulová hvězdokupa NGC 288, která se hezky rozpadá na jednotlivé hvězdy. Z Jizerek jsou tyto objekty velmi slabými příbuznými těch samých objektů oblohy alpínské.
Následující čas jsem věnoval kometám. Aktuálně je vidět C/2018 W2 (Africano), která je v současné době nejjasnější kometou na obloze (okolo 10,5 mag). Bohužel se jeví jako difúzní flek, jehož jas je rozložený do velké plochy, takže moc nezaujme, byť je bez problému viditelný. Kometa se snadno hledala, neboť se nacházela v blízkosti jasné Gammy Persei. Další kometou byla „moje“ 260P/McNaught, kterou jsem v roce 2012 znovunalezl při jejím druhém pozorovaném návratu ke Slunci. Letos se jedná o její třetí pozorovaný návrat a je velmi příznivý podobně jako ten minulý a tak jsem si mohl připsat další kometu, kterou jsem vizuálně spatřil při více návratech. Jasnost 260P jsem vizuálně odhadl na 12,5 mag.
Jen necelé 2,5° daleko se nacházela další kometa, C/2018 N2 (ASASSN), která byla loni objevena automatickou přehlídkou primárně určenou na hledání supernov (proto ten zvláštní název). Tuto kometu jsem dnes spatřil poprvé, vizuální odhad jasnosti vyšel na 12,3 mag. Později, již nad ránem, mi Vic ve své 40 cm Almaře ukázal další kometku, kterou jsem viděl dnes také poprvé, a to C/2017 T2 (Panstarrs), jenž aktuálně prochází souhvězdím Býka. Nechtěl jsem Vice zdržovat vizuálním odhadem, ale přišla mi docela nápadná a řekl bych, že byla jen nepatrně slabší než předchozí komety (okolo 13. hvězdné velikosti). V příštím roce by tato kometa měla dosáhnout jasnosti dovolující její spatření i v triedrech, tak uvidíme, zda ji to vyjde.
Vzpomněl jsem si, že jsem zapomněl na mlhovinu Helix. Bohužel už byla docela nízko, každopádně na alpské obloze to nebyl zase velký problém. Dalším opomenutým objektem byla planetárka v Orlovi NGC 6804, která vypadala jako malé šedé kolečko, její uhlový rozměr je necelá 1′.
Dva stateční pozorovatele se svými věrnými dalekohledy
Dalším souhvězdím, ve kterém jsem pátral, byl Pegas. V seznamu objektů jsem měl galaxii NGC 7479, u které by měla být viditelná hezká příčka a spirální ramena (aspoň podle kresby Uweho Glahna). Bohužel ve 30 cm dalekohledu jsem vykoukal jen příčku, spirální ramena jsem v okuláru nevymžoural, i když jsem se snažil. V okolí jsem pak zachytil pár tuctových NGC galaxií, a to např. 7448, 7464 či 7465.
Od Ladina jsem měl vícero doporučených objektů, jedním z nich byla planetární mlhovina NGC 7094, která se nachází nedaleko pěkné kulové hvězdokupy M15 v souhvězdí Pegas. Začal jsem onou hvězdokupou ve větším zvětšení nádherně rozloženou. Poté jsem se přesunul na pozici mlhoviny. Do poznámkového bloku jsem si poznamenal „velká, slabá“. Její uhlová velikost je okolo 1,5‘ a plošná jasnost není opravdu nijak vysoká.
Zvířetníkové světlo zde naprosto vypalovalo
Z následujících podzimních objektů, které jsem měl vytipované dle různých DeepSky průvodců, byla galaxie NGC 925 v souhvězdí Trojúhelníku. V poznámkách z mého pozorování mám k ní uvedeno „oválný velký flek, slabší“. Další galaxií byla M74 z Messierova katalogu. Pomalu se blížil konec noci, zodiakální světlo nad východním obzorem bylo velmi nápadné, pokoušel jsem se ho zachytit i fotograficky.
Ve 40cm Vicově dalekohledu jsme se podívali na planetu Uran, byly dobře viditelné dva jeho měsícky Titania a Oberon. Vzpomněli jsme si i na Neptun, který už byl v tu dobu velmi nízko nad obzorem. Osobně jsem neptunův měsíc Triton nevykoukal, Vic jo. Ve 40 cm mi Vic ukazoval planetární mlhovinu Abell 72, která je opravdu velmi slabá, až podle atlasu jsem se přesvědčil, že se koukám na správné místo a v daném místě „něco je“. Mlhovina Koňská hlava (Barnard 33) byla i přes nízkou výšku nad obzorem viditelná lépe než za dobrých podmínek v Jizerkách.
Orion a Sírius za svítání
Na začátku svítání jsem se pokusil ještě o reflexní mlhovinu Iris, která je na fotografiích velmi pěkná, vizuálně mě ale moc nenadchla ani na vysokohorské obloze. Posledním objektem, o který jsem se pokusil, byla planetární mlhovina IC 2149, která je nedaleko hvězdy Menkalinan v souvězdí Vozky. Bohužel jsem ji nenašel, myslím, že jsem ji v zorném poli musel mít, ale jde o drobnou planetárku, na kterou by byla zapotřebí podrobnější mapa se slabšími okolními hvězdami, aby byla možná jednoznačná identifikace. V tomto případě DeepSky Hunter Atlas není moc podrobný.
První paprsky při východu slunce na Edelweissspitze
Za silně světlající oblohy jsme začali naše vybavení balit, počkali si na východ slunce. Ráno jsme sjeli z hor a odpočinuli si v jednom malebném údolí nedaleko Orlího hnízda. Odpoledne jsme pokračovali přes Braunau am Inn, kolem Pasova na Strážný a dále na Zhůří. Dorazili jsme v pozdním odpoledni, tak jsme měli čas se mrknout na Chalupskou a Jezerní slať.
Chalupská slať na Šumavě
Západ slunce na Zhůří
Krátce po západu slunce dorazil na Zhůří z Vimperka Tharos se svým pěkným refraktorem APO triplet 115/800 od TS na montáži EQ-5. Bylo s ním pěkné pokoukání na Měsíc a Jupiter a Saturn. Na planety je to velmi kvalitní přístroj, obraz byl velmi dobrý a stabilní, i když jsou v současné době velké planety velmi nízko nad obzorem. Za pokročilého soumraku dorazili ještě Ladin s Alešem z Liberce.
Tharos se svojí novou grab and go výbavou
Postavili jsme své skládací dobsony, já svoji Mirandu 30 cm, Ladin a Vic svoje 40 cm a Aleš Taurus Iserinus 50 cm. V této noci jsem si nedělal poznámky na papír, tak budu stručnější oproti předchozí noci.
Kvalita oblohy byla o jeden bortleův stupeň horší než na Edelweissspize (3 vs. 2 v Alpách), světla z měst zde byla významnější. Zatímco v Alpách světelné čepice nad městy ostře končily 15 – 20° nad obzorem, tak na Zhůří neměla světla ze vzdálených měst ostrý přechod, zvýšený jas oblohy nad městy šel okem detekovat i 40° nad obzorem a Mléčná dráha i v okolí zenitu neměla tak dobrý kontrast. Zde už se bohužel neprojevil ten „wow“ efekt jako na alpské obloze. Taková je realita České republiky, na relativně odlehlém místě jako je Šumava, je obloha ovlivněna rozptýleným světlem i několik desítek kilometrů vzdálených měst. Přitom jde o jedno z nejtmavších míst u nás.
Jas oblohy (měřeno širokoúhlým SQM) byl 21,40 MSA. Jas oblohy byl také trochu ovlivněn zvýšeným airglow, přirozeným zářením zemské atmosféry. Airglow bylo nad severním obzorem v podobě pruhů viditelné i pouhým okem. Zatímco okem šlo o černobílou záležitost, tak na displeji fotoaparátu byla vidět zelená barva, takže jsem neměl pochyb, že jde o airglow.
Výrazné pruhy airglow nad severovýchodním obzorem
Z objektů, které si dobře z té noci vybavuji, je NGC 6781 v souhvězdí Orla. Osobně tuto planetární mlhovinu přezdívám Mýdlová bublina. Porovnávali jsme ji ve 30 cm a 40 cm dalekohledu. Zajímavá byla galaxie NGC 7640 v souhvězdí Andromedy, která se nachází poblíž planetárky Modrá sněhová koule. Aleš ve své padesátce ukázal asterismus Človíček.
Jedním z nejhezčích objektů, které jsem v té noci viděl, byla emisní mlhovina Pacman (NGC 281) v Cassiopeji. Zajímavá je i oblast v okolí otevřené hvězdokupy M52, především mlhoviny NGC 7538 a okolí Bublinky (NGC 7635). Pěkným překvapením v této oblasti byla SH2-157, resp. východní část klepeta této mlhoviny, s mlhovinovým UHC filtrem snadno viditelná. Na snímcích s dlouhou expozicí tato mlhovina trošku připomíná klepeto humra (anglicky Lobster claw nebula).
Část noci jsem strávil s fotografickou dokumentací, níže je přiložena srovnávací panorama z Edelweissspitze (horní část) a dole ze Zhůří (dolní část). Panoramy byly snímány stejným fotoaparátem, objektivem se stejným nastavením expozice a citlivosti. Obloha na Šumavě je světlejší, nejen kvůli airglow, ale i rozptýlenému světlu ze vzdálených měst.
Porovnávací panoramy z Edelweiss a Zhůří
Na konci astronomické noci jsme sbalili techniku a vydali se směrem na Prahu a dále domů do Liberce. Po roce jsem měl opět možnost dostat se pod slušnou oblohu, kde jsou méně výrazné projevy světelného znečištění než u nás. Bohužel v České republice již přírodní tmu nenalezneme, pokud chcete SQM nakrmit tmou, musíte jet ne desítky, ale minimálně stovky kilometrů daleko.
Nafotil a sepsal Cassi
16 listopadu, 2019, 19:00
Pěkný reportík! Že to ale trvalo ho sepsat! :-þ
Moje SQM-:L ukazovalo 21,64 MSA a −3 °C. Nefoukalo, ale nerosilo se. Seeing nebyl z nejlepších, víc než 460× jsem tentokrát ani nepoužil.
Sám jsem se věnoval zejména kometám (10 kousků), zalogoval jsem si ale i nějaké nové Palomary a Abelly.
Na Šumavě jsem měl SQM-L 21,53, bylo 8 °C a vál lehký vánek.
Zmínil bych možná ještě množství krásných meteorů, které nám po oba dny zpříjemnily už tak pěkné chvíle pod slušně tmavou oblohou.
PS: Tentokrát přišla pokuta jen na 50 €, což je proti loňsku posun k lepšímu ;^)
16 listopadu, 2019, 20:47
Hoši tak tohle je konečně pořádný report z Edelweiss.. díky.
19 listopadu, 2019, 14:39
Martin se v článku několikrát zmiňuje o tzv. „WOW“ efektu, tedy čistě emotivního zážitku a pocitu z pohledu na noční oblohu. Samozřejmě při srovnání s naší oblohou v ušmudlaných Čechách tam ten WOW je, ale daleko větší WOW efekt jsem zažil v létě na řeckých ostrovech. Tam jsem si z toho po vystoupení z auta opravdu tak říkajíc „sednul na prdel“. Na rozdíl od EWS tam na jižním horizontu nesvítí vůbec nic a obloha je průzračná až téměř k němu, takže letní mléčnou dráhu s jasnými oblaky ve Střelci a Štíru „usekne“ až mořská hladina a DSO lze pozorovat i pár stupňů nad obzorem…