Zářijové noci s Marsem
Babí léto letos přišlo poměrně brzy a rozsáhlá tlaková výše nad střední Evropou vykouzlila na přelomu první a druhé zářijové dekády řadu jasných nocí s podezřele dobrým seeingem. A to jsem musel využít k teleskopickému studiu Marsu.
Na přiloženém obrázku je fotografie Marsu z 13. 9. 2020, jak ji pořídil Roman Hujer na Alšovicích. Celestron EdgeHD 9.25, f/20, (2″ Barlow 2×ED), ZWO ASI224MC, ZWO ASIAIR Pro 1.5beta, Video 5×5min (složeno 5%) kombinace filtrů: UV/IR Cut, L-Pro, Orange a Skyglow.
Všechno začalo 9. 9., kdy jsme se kolem 20 hodiny sešli s Ladinem na Košovech za účelem testu jeho bino-lidlskopu. Ihned poté, co jsem ještě za soumraku namířil na Jupiter svůj 100mm APM binar při zvětšení 110×, bylo jasné, že jsou skvělé podmínky. To konec konců potvrdil i pohled na nedaleký Saturn. Pak už jen zbývalo počkat, až vycházející Mars vystoupá poněkud výše nad obzor. Kolem 23 hodiny na něj mířím SW Equinox 120/900 mm na AZ5 a nestačím se divit. I přes ještě nevelkou výšku nad obzorem a malé zvětšení (90×) jasně vidím jižní polární čepičku (SPC) a řadu albedových útvarů. Zvyšuji zvětšení na 150×, pak na 190× a nakonec na 237×. Ze spleti povrchových útvarů vystupuje Solis Lacus jako oko boha Ra a řada dalších temných a světlých zákoutí. Takhle jsem tuto část Marsu ještě neviděl – okamžitě si v mysli vybavuji kresbu od E. Trouvelota ze 3. září 1877. Míříme na Mars SW dobson 254/1200 mm a dále zvyšujeme zvětšení. Jako nejvhodnější se nakonec jeví 266× s kombinací filtrů Moon & Skyglow a žlutého, příp. pouze červeného. Zajímavá je výrazná bílá skvrna vedle Sinus Aurorae, pravděpodobně v oblasti Ophir (viditelná a zachycená i na kresbě z Konojed). Žasnu, a to ještě netuším, co mě čeká ve dnech následujících…
V pátek 11. 9. vyrážíme opět s Ladinem na „refra čumendo“ do Konojed. Chtěl jsem vzít z hvězdárny refrák VOD 165/2500 mm abychom byli styloví, nevejde se nám však do auta. Nevadí, na místě nás k velkému překvapení čeká skvělý TEC 160 FL. Obraz Jupiteru je nepopsatelný – GRS a vstup Europy a její pohyb před kotoučem planety jsou bonusy dnešního večera. Rovněž jeden z nejlepších Saturnů mého života – opět zažívám efekt „gramodesky“ při pohledu na prstenec. Krepové efko tam svítí velmi markantně. Pozorujeme s binohlavou a ADC při zv. 300×. V planetární mezihře si dáme pár DSO v Ladinově 16“ ES dobsonu, mezi nimi třeba kulovou hvězdokupu G1 v M31 (mimochodem snadno viditelnou i ve 160mm TECu). Když uzrál čas na Mars, otáčíme optiku naň. Neuvěřitelný obraz. Dobson je již kvalitně vytemperovaný a tak poskytuje rovněž nádherné pohledy při zv. až 420×. Přebíhám mezi ním a TECem. Při skvělém seeingu, jaký panuje (obraz je dlouhé minuty absolutně stabilní, jen občas se trochu zachvěje), vítězí větší apertura 16“ zrcadla. Viděné detaily jsou až neuvěřitelné – vzpomínám na Antoniadiho text, kde přirovnává povrch Marsu k srsti leoparda, kdy spousta drobných neurčitých skvrn vytváří větší celky známých albedových útvarů. Kresba je syntézou vjemů z obou přístrojů, ale zdaleka nedokáže zachytit viděné jemné podrobnosti. Nutno také podotknout, že kontrast povrchových útvarů je ve skutečnosti mnohonásobně menší, zde silně zvýrazněn pro potřeby reprodukce. Cestou z Konojed se nad ránem ještě zastavuji v Turnově na hvězdárně, kde na Mars mířím 16“ RC GSO a pátrám v planině Amazonis po Nix Olympica, avšak marně.
Hned následující večer vyrážím na Alšovice, kde již dokončuje svoji fotosestavu Roman. Podmínky vypadají na první pohled dost bídně – vysoká oblačnost, MHV v zenitu sotva 3 mag. Ze zkušenosti však vím, že to bývá to pravé „planetární“ počasí. A také ano. Obrazy Jupiteru a Saturnu opět skvělé, přes Jupiter navíc přechází stín Ganymedu (který je krásně vidět i v lidlskopu). Mars také nemá chybu. Mířím na něj APO 120, tentokrát na EQ6 pro větší pohodlí. Planetární okuláry s různými filtry „nabíjím“ do revolverové hlavy, pro rychlejší výměnu. Je méně hodin, Mars tedy nabízí trochu jiný pohled než v předchozích dnech. U terminátoru ještě rozeznávám výrazný Sinus Meridiani, středu kotoučku vévodí mohutné Mare Erythraeum s markantními výběžky v podobě zálivů Aurorae a Margaritifer. Solis Lacus vychází u protilehlého limbu. Na severní polokouli je výrazné Mare Acidalium s Niliacus Lacus. Sundám z montáže refraktor a nahradím jej SCT C11, abych si tu nádheru prohlédl ještě jednou a vše zakreslil.
Aleš Majer
16 září, 2020, 09:15
Chef na astroforu vznesl dotaz na zkušenosti s RC, tak tady je stručná odpověď.
Žil jsem v mylné představě, že RC je čistě fotografický design a „do RCček se nekouká“. Argumenty ohledně velkého sekundáru a tedy zástinu primárního zrcadla určitě mají svoje fyzikální opodstatnění, ale subjektivně jsem nijak výrazně zhoršený kontrast při vizuálním pozorování planet ani DSO neshledal. Samozřejmě nemám přímého srovnání, to by mi musel na druhém konci osy místo závaží viset čistokrevný cassegrain F/15-20 a být superseeing, aby se dal porovnat případný rozdíl kontrastu podání detailů na kotoučcích planet. Ale kdyby se RC systémy nedaly použít na vizuál, tak by např. firma jako Planewave neděla u svého 700mm modelu překlápěcí zrcátko a z jedné strany vidlice výstup pro CCD a z druhé pro vizuál (https://planewave.com/product/rc700-0-7m-ritchey-chretien-telescope-system).
Když jsme na jaře do kopule v Turnově RC pověsili, tak „first light“ proběhl na Venuši na denní obloze – chytili jsme skvělý seeing a při zv. 700x (pro větší už jsme neměli okuláry…) se téměř přes celé zorné pole rozprostíral krásně ostrý srpek planety. Na Jupiteru, Saturnu i Marsu ukazuje RC detaily naprosto srovnatelně s dobsony 16“-20“, stejně tak i na klasických DSO, na které se na hvězdárně běžně kouká, resp. co se ukazují návštěvníkům. Na „duchařiny“ se jezdí s dobsonem do Alp…
Daleko důležitější je otázka seeingu, což je tady v té naší díře uprostřed Evropy docela problém. Z dlouholetých pozorování planet mám zkušenost, že v místních podmínkách v 90% případů nedokážu vidět větším reflektorem (10“-20“ bez ohledu na to je-li to newton nebo SCT) více podrobností, než mi ukáže kvalitní 6“ refraktor. Samozřejmě pokud se naskytnou ideální podmínky, tak jednoznačně vítězí větší apertura a při pohledu do 14“ SCT nebo 20“ dobsonu mi padá čelist, když se kochám kudrlinkami v oblačných pásech Jupiteru či strukturou Saturnova prstence. Bohužel, takových chvil je u nás jako šafránu a v průběhu roku je lze spočítat na prstech jedné ruky…
Za ideální planetární dalekohled v Čechách považuji 5“-7“ APO refraktor na paralaktice (příp. dlouhofokální achromat adekvátního průměru, který ale klade daleko vyšší nároky na montáž), ten nezklame ani při horším seeingu. Bydlet na pobřeží v Dalmácii, v horách na Krétě, Kanárech či Havaji, pověsím si na montáž 12“-14“ klasický cassegrain od CFF.
16 září, 2020, 20:16
Výborný report, inspirativní a velice dobře se to čte!
17 září, 2020, 05:59
Dily za zkusenosenosti a porovnani. :)