Pět měsíčků Jupitera
V těchto dnech nastávají ideální podmínky pro pozorování Jupitera. Největší planeta Sluneční soustavy bude totiž 5. ledna v opozici a navíc se nyní pohybuje ve vysokých deklinacích souhvězdím Blíženců.
Jupiter má minimálně 65 měsíčků, ale jen čtyři jsou dobře pozorovatelné. Jsou to Io, Europa, Ganymed a Callisto, všechny známé už od roku 1610 díky Galileo Galileimu. Nesou také označení římskými číslicemi I až IV. Jak je to ale dál?
Číslo V má Amalthea objevená roku 1892 Edwardem Emersonem Barnardem jako první nový satelit od dob Galilea a zároveň jako poslední objevený vizuálně. Se svou jasností 14,1 mag by měl být v dosahu amatérských přístrojů, ale obíhá velmi blízko planetě (je to třetí nejbližší satelit) a 36″ dalekohledy, jako měl Barnard, zatím nejsou běžně k mání, tak nezbývá, než se podívat na další.
A dalším, v pořadí šestým měsíčkem, je Himalia. Tu objevil Charles Perrine v roce 1904 a je to největší nepravidelný měsíc Jupitera. Svítí jako hvězdička 14,8 mag, tedy o něco méně než Amalthea, ale obíhá pro změnu podstatně dál od planety.
A právě na ni jsem si tuto noc posvítil. Vlastně naopak – zhasnul vánoční stromeček, vyšel na zahradu a vytáhl na ni Almaru – 16″ dobson připravený v kůlně.
Vyjel jsem si efemeridu ze stránek JPL, namířil na Jupiter (mimochodem díky slušnému seeingu pěkně detailní i s právě přecházející rudou skvrnou), doskákal po hvězdách do příslušného místa, vyměnil okulár na větší zvětšení a… Co myslíte? … Byla tam!
Na své dráze se Himalia dostává do slušné vzdálenosti od planety, takže ta neruší svým svitem a objekt necelé 15. hvězdné velikosti tak není problém spatřit. Použil jsem nejprve zvětšení 383×, kdy měsíček chvilkami problikával, při 460× už se dal bočně dobře udržet.
Pozorovat pět měsíčků Jupitera tak nakonec není nic obtížného. Neváhejte a využijte současné opozice, není důvod to alespoň nezkusit.
Vic KaL ◊!