B3 v Jizerkách
Po přečtení titulku tohoto článku, bych se ještě před pár lety domníval, že v Jizerských horách spadla v lepším případě přistála nějaká mladší sestra ultramoderního bombardéru B2 armády USA. Od té doby uteklo trochu vody a dnes vím, že v astronomii je jako Bx uváděna buď spektrální třída hvězd nebo stupeň Bortleho škály. Bortleho škála má devět stupňů, nejnižší devátý stupeň odpovídá obloze uvnitř velkoměsta, první stupeň potom odpovídá obloze bez jakéhokoli světelného znečištění. Výborný popis Bortleho škály od Michala Bareše najdete na jeho stránkách.
Po tomto úvodu musí být i uplnému laikovi jasné, že v Jizerkách nepřistála létající pevnost, ale událo se uplně něco jiného, co souvisí s tmou a s astronomií. Onou událostí bylo několik po sobě následujících jasných podzimních nocí, které se vyznačovaly, na naše středoevropské poměry, výrazně temnou oblohou. Neobyčejně temná obloha, se slabými stopami světelného znečištění nízko u obzoru, kterou bylo možné vidět v Jizerkách ve dnech 11. 10. 2010 a 12. 10. 2010, byla způsobena dvěma faktory. Jednak extrémně nízkou vlhkostí vzduchu v atmosféře až do výše 6 km (na hřebenech hor se pohybovala v rozmezí 10%–20%) a jednak inverzní vrstvou oblačnosti, která první noc pokrývala Polsko, Frýdlantsko a Liberec (v Jablonci n. N. bylo jasno) a následující den pokrývala Liberec, Jablonec n. N. Na Frýdlantsku a dále v Polsku se inverzní oblačnost částečně protrhávala.
Jednoduše řečeno, velká města byla pod pokličkou a světlo, které skrz inverzní vrstvu uteklo ven, se nemohlo skoro na ničem pořádně rozptylovat a unikalo tak volně do vesmíru…
Jak takový podvečerní oceán mraků vypadá, zachytil 12. 10. 2010 Martin Gembec ze stanoviště na Královce.
11. 10. 2010 Rozdroże
Posledních několik dnů se mě držela viróza, venku bylo jasno, kamarádi jezdili po nocích po hvězdách a já tak maximálně počítal hvězdy na plakátu v pokoji. Viděno zpětně jsem měl při té smůle i tak trochu štěstí, protože nebýt té virózy, byl bych v pondělí, jak říká ráda moje přítelkyně Martina, úplně uhvězdičkovanej. A v pondělí bác, viróza v tahu a stále jasno. Vítr jde od severovýchodu, což znamená to, že pozorovací stanoviště na Rozdroże je na návětrné straně hor. Bude se tam hromadit vlhkost a podmínky budou k ničemu. Přednost dostává Jizerka. Ještě jednou si prohlížím družicové snímky a vidím postupující oblačnost z Polska směrem na jih. V odpoledních hodinách byla nějakých 150 km na sever od Jizerských hor. Z družicových snímků nebylo patrné, jak je oblačnost vysoko, nicméně zvědavost mě udolala k rozhodnutí jet opačným směrem na Jizerku – přes Rozdroże. K akci se záhy přidal Cassi, z čehož jsem měl velkou radost – čekal jsem, že zbytek našeho astronomického klubu toho bude mít po předchozích probdělých nocích plné zuby a pošle mě s tímto střeleným nápadem právem do háje.
A tak Cassi a já vyrážíme ve 20.00 z Liberce směr Frýdlant, Polsko. Za Raspenavou si prodlužujeme cestu, jedeme do Krásného Lesa, kde na vlastní oči vidíme příšerně nasvícenou štěrkovnu. Halogeny ve štěrkovně jsou „šetrně“ sklopeny takovým způsobem, že jejich světlo i ve vzdálenosti několika kilometrů vrhá stíny a v jejich záři lze dokonce číst noviny. Tohle prasetstvo by se mělo jednoznačně zakázat.
Na Rozdroże jsme přijeli ve 22.00, vybalili jsme nádobíčko – plnotubusový dobson 25 cm, binolidlskop ráže 2× 70 mm a modifikovaný triedr 15×60, vše z mojí optické stáje. Jednoznačnou hvězdou večera ale byl Cassiho nový skládací a především skvělý dobson s průměrem 30 cm z dílny Michala Bareše. Michalovi se totiž podařila úžasná teleskopická liposukce, kdy z původně morbidně obézní Cassiho Tlusté Berty z Podkrkonošské zbrojovky udělal krásnou, štíhlou slečnu Mirandu! Dalekohledy jsme nechali temperovat a začali jsme s obhlížením oblohy. Prvním dojem bylo zklamání. Liberec na západě svítil strašně vysoko, přeci jenom rozptylové podmínky posledních dní nebyly ideální a i přes nízkou vlhkost byl na fotografiích z Krkonoš zřetelný zákal nebo kouřmo. Jelenia Góra na jihovýchodě svítila kupodivu méně, než bývá na tomto stanovišti zvykem. První hodnoty SQM se pohybovaly po příjezdu kolem 21,28–21,30, Mléčná dráha nebyla vůbec kontrastní, prostě taková nevýrazná. Prvním objektem, na který jsme namířili dalekohled, byla kometa Hartley 2 nacházející se 2.5° severovýchodně od γ Persei. I v triedru jsem na první pohled viděl, že za tu dobu, co jsem byl zavirován, stačila pořádně povyrůst. Cassi během noci několikrát hlásil, že ji vidí pouhým okem. Já měl s její registrací zprvu problém, ale po Cassiho návodu na to, kam se podívat, se bočním viděním vynořila. Cassi odhadl s pomocí Hartleyskopu její jas na 5,3 mag. Hartleyskopem nazýval Cassi objektiv ze staršího triedru nasazený na papírovou rouru z druhé strany osazenou Panoptikem. Pokud se to celé podařilo udržet v ruce, aniž by se to rozsypalo, tak to ukazovalo široké zorné pole s malým zvetšením. Načež jsem okamžitě zašmejdil k NGC 7000 a IC 1396, které byly v tomhle kukátku nadherně vidět! Dále čas před půlnocí jsme oba trávili tím, že jsme srovnávali obrazy vesměs známých objektů v 25cm a 30cm dobsonech. Namátkou si vzpomínám, že jsme si prohlíželi M31, M33 a Stephanův kvintet. V 30cm dalekohledu byla M33 a speciálně Stephanův kvintet určitě výraznější. Co mě obzvlášť na Cassiho dalekohledu zaujalo, byla lehká manipulace ve srovnání s mým tradičním 25cm plnotubusem.
Během tohoto pozorovaní nám skoro uniklo, že se začalo stmívat a to pořádně. Nejprve na severu, ještě před půlnocí, zhasly defacto veškeré světelné čepice od Lubinu, Zhořelce-Goerlitz a Frýdlantska, potom začala pomalu pohasínat světelná čepice Liberce, původně dosahující do 30°. Kolem půlnoci ukazovala naše dvě SQM-W čísla kolem 21,44, tedy hodnoty, které jsem v Jizerských horách jindy než na jarní obloze neviděl. Jarní obloze však chybí Mléčná dráha a my tu stáli na podzim a SQM registroval záři Mléčné dráhy od Orla, přes Labuť až někam do Vozky. Kolem půlnoci jsme začali vnímat teplejší a výrazně suchý vítr od jihojihozápadu, vanoucí od lomu Kopa Stanisław. Po půlnoci též Mléčná dráha nabrala na kontrastu a začaly být vidět i některé slabé partie v Kefeovi, které za normálních podmínek v Jizerkách nevídávám nebo jen velmi slabě. Vzhled těchto partií mne zaujal před více než měsícem na německém ostrově Rujána. Oblohu na severu Rujány zpětně hodnotím jako B3+. Severní hranice Mléčné dráhy ležely u hvězd γ Lyr, ο Cyg, 33 Cyg, β Cep, 50 Cas. Jižní hranice vedla kolem hvězdy γ And (Alamak), dotýkala téměř M31, dále hranice procházela a obepínala ζ Cyg a dotýkala se souhvězdí Delfín. Severní okraj souhvězdí Cassiopeia byl lemován zřetelně dvěma temnými pruhy, jasný vnější okraj byl v úrovni již zmíněné 50 Cas. Temná mlhovina Le Gentil 3, známý pytel uhlí, byla i ze severní strany zřetelně ohraničena pokračující Mléčnou drahou, která v souhvězdí Kefeus uplně vyplňovala vnitřek domečku. Dále jsme se při pozorování volným okem upnuli na M33, kterou jsem naprosto zřetelně viděl bočním viděním jako malou plošku. Dlouho před půlnocí jsem registroval protisvit v Rybě, SV od Jupitera. Se zvyšující se tmavostí oblohy se pak začal vynořovat i zodiakální most. Prvně jsem ho registroval kolem půlnoci při jasu oblohy kolem 21,40. Při odjezdu, kdy se jas oblohy pohyboval kolem 21,50, byl zodiakalní most výrazný pruh od Plejád až k Jupiteru. Zajímavé bylo to, že Cassi měl paradoxně větší problém vidět protisvit než zodiakální most (ještě teď si stěžuje na Jupitera, že hrozně rušil).
V dalekohledech jsme za večer shlédli i pěknou řádku DSO objektů. Při vynikajících podmínkách mám ve zvyku se nepouštět do žádných experimentů, proto následující seznam obsahuje vesměs dobře známé objekty:
M33
Ladin:
Krásně viditelná spirální ramena ve tvaru S s aktivními oblastmi, NGC604 atp. 30cm dobson ukázal znatelně lepší pohled s výraznějšími strukturami.
M31
Ladin:
Tento evergreen nemohl v přehledu chybět. Nejprve jsem si v 10″ dobsonovi oveřil, zda oba temné kanály nezmizely, a potom jsem se naplno věnoval západní části galaxie, kde zářil oblak NGC 652 a spirální ramena pokračovala do vzdálenosti 1.5° od jádra galaxie až kamsi za hvězdu HIP 3206.
Stephanův kvintet
Ladin:
V 30cm dalekohledu jasně zřetelné 3 galaxie, stejný počet viditelný i 25cm dobsonem, byť galaxie byly slabší, ale stále dobře patrné. Na čtvrtou a pátou galaxii jsme neměli jednak okulár poskytující dostatečné zvětšení, dále potom jsme kvintet pozorovali ještě v době, kdy obloha byla jasnější – kolem 21,35 msa.
Bublinka
Ladin:
Další z mých oblíbených objektů, jenž si rád prohlížím za výborných podmínek. Mlhovina se jeví jako zjasnění kolem hvězdy 8 magnitudy a sousední jasné hvězdy. Dnes jsem se přesvedčil, že charakteristická bublinka není vidět ani za vynikajících podmínek v 30cm dalekohledu. Lze pozorovat pouze nejjasnější část oblouku besprostředně u jasné hvězdy – jako dva výběžky ven. Nezbytností je UHC filtr.
NGC 7538
Cassi:
Při pozorování Bublinky a M52 jsem se s dobsonem porozhlédl po okolí. Asi o jedno zorné pole (1°, Pan 24 mm) směrem na západ jsem narazil na poměrně jasnou mlžinku, kterou jsem v této oblasti neznal. První co mě napadlo, bylo, že jde o novou kometu, která prudce zjasnila. Vzrušeně jsem začal hledat v atlasu, abych si ověřil svůj „objev“. Nakonec jsem zjistil, že jde o NGC 7538. Zajímavé, že jsem si této emisní mlhoviny předtím nikdy nevšiml. Je to velmi nápadný, mírně oválný obláček o průměru cca 4′.
IC443
Ladin:
Tento objekt je třetí vizuálně pozorovatelnou mlhovinou, která je zbytkem po výbuchu supernovy. Přestože pozorování bylo rušeno zodiakálním světlem, zřetelně vystupovala především východní část mlhoviny. Použili jsme 25cm dobson, panoptik a UHC filtr.
Mlhovina NGC 2174 s otevřenou hvězdokupou NGC 2175
Ladin:
K tomuto ne příliš známému, přesto na tmavé obloze krásnému objektu, jsem se dostal na úplném konci pozorování. Objekt se nacházel v části oblohy, kam zasahovalo zodiakální světlo, přesto mlhovina 2174 obklopující NGC 2175 při použití UHC filtru zřetelně vystupovala z tmavého pozadí. Přibližný vzhled objektu je znázorněn na přiloženém obrázku.
Cassi:
Orion byl již docela vysoko, napadlo mě podívat se na B33, Koňskou hlavu. Namířil jsem Mirandu na hvězdu Alnitak. Mlhovina Plamínek (NGC 2024) byla dobře viditelná i přes UHC filtr. Sjel jsem o kousek jižněji a dal si doprostřed zorného pole trojici hvězd o cca 7,5mag, které se nacházejí pod Alnitakem. Při prvním pohledu tam nebylo nic, byl oslněný jasným Alnitakem. Po rozkoukání jsem začal vnímat poměrně kontrastní rozhraní mlhoviny IC 434, které se táhlo od prostřední hvězdy z trojice. B33 byla viditelná, jako tmavý záliv v IC 434, tvar koně moc nepřipomínala. Byla snadněji viditelná, než před dvěma lety v Krkonoších ve 250mm dalekohledu, kde jsem se musel snažit, abych ji spatřil. Dnes byla vidět bez velkých obtíží. Lepší pohled na B33 jsem měl už jen přes metrový Dobson před měsícem na HTT v Německu Pro porovnání jsme B33 zkusili i v Ladinově 250ce. Mlhovina byla o něco měně výrazná, než ve 300mm Mirandě, ale stále byla relativně snadným objektem.
Ladin:
Tuto mlhovinu jsem prvně viděl před rokem v Krkonoších, jako zjasnění na hranici detekovatelnosti mezi β Eri a ψ Eri. Asi měsíc na to jsme si ji už jako poměrně jasný objekt prohlíželi v triedru za výborných podmínek s Martinem Gembecem na Rozdroże. Z té doby mě utkvěla v paměti její podoba jako jasný pás západně od ψ Eri. Když jsme ji pozorovali 11. 10. 2010, jevila se podobně – pás zjasnění mezi hvězdami v Eridanu. Chvíli před koncem pozorování mě napadlo podívat se na ni binolídlem. I když měl dalekohled lehce namrzlý pravý objektiv, byl obraz mlhoviny zřetelnější než v triedru a zdálo se mě, že vykazuje i nějaké tvarové podrobnosti. Možná jsem byl už hodně unavený a šálil mě zrak a tak doufám, že bude ještě příležitost se na tento bezesporu zajímavý objekt za podobných podmínek podívat.
Cassi:
Ke konci pozorování mi u Dobsona začalo namrzat sekundární zrcátko. To se drželo statečně pět hodin úplně suché! Třeba auto a těla dalekohledů byly namrzlé hned po první hodině pozorování. Doma jsem zjistil, že se vybila baterie u vyhřívání sekundáru.
Posledním objektem, který jsem tuto noc pozoroval, byla rozsáhlá reflexní mlhovina IC 2118, nazývaná podle svého tvaru „Hlava čarodějnice“. Tvar této mlhoviny vynikne především na fotografiích s dlouhou expozicí. Na její pozorování jsem si vzal Ladinův triedr 15×60. Nevěděl jsem přesně, kde leží. Tušil jsem jen přibližnou polohu. Namířil jsem triedr na hvězdu Rigel (β Ori) a mlhovinu začal hledat cca 1,5° západně od této hvězdy. V předpokládané poloze jsem nic neviděl. Ale zaregistroval jsem slabé, neurčité zjasnění zhruba 1,5° jižně od hvězdy Cursa (β Eri). Bočním viděním bylo docela zřetelné a veliké (cca 40-60‘, neměřil jsem přesně). Dost pomohlo, když jsem si dal oslnivý Rigel mimo zorné pole triedru.
V Ladinově Triatlasu jsem si ověřil, kde Hlava čarodějnice leží. A skutecně, její nejjasnější část ležela v místě, kde jsem viděl ono zjasnění. Ještě před ověřením v atlasu jsem si několikrát ověřoval v triedru, zda to není odlesk od některé z jasných hvězd v okolí. Odlesk to určitě nebyl. Jsem si jist, že jsem onu těžce pozorovatelnou mlhovinu konečně viděl na vlastní oči!
SQM-W měření
V průběhu noci jsme provedli sérii měření jasu oblohy. Měřili jsme dvěma SQM-W měřáky. Hodnoty jasu pozadi jednotlivých měřáků se pohybovaly v průběhu noci v rozmezí ±0,03 msa. Detaily měření lze nalézt na www.skyquality.com.
| Čas v SELČ | Jas oblohy [mag/arcsec²] |
| 22.00 | 21,30 |
| 00.00 | 21,44 |
| 01.00 | 21,47 |
| 02.15 | 21,53 |
| 03.00 | 21,51 |
Odjezd
Končíme ve 3.00 SELČ, auto je celé ojíněné – je mráz −4 °C. Máme za sebou 5 hodin pozorování, z toho 3 hodiny pod oblohou, která se už bohužel v Jizerských horách jen tak nevidí. Cestou z hor dáváme pozor na všudypřítomnou lesní zvěř. Těsně před Novým Městem pod Smrkem vjíždíme do mlhy, ve které pouze na dnešní a následující noc utonulo světlo měst, aby nám poskytlo pohled na takovou oblohu, která tu byla kdysi. Na oblohu Bortle 3.
Ladin a Cassi