Astronomické události

Kdesi hluboko v podvědomí, překryta vrstvami a změtí vzpomínek, nekonečně daleko od překotného toku myšlenek dneška, leží ve mě, a veřím, že i v mnohých z Vás, náklonnost k vysokým horám. K horám takovým, jenž v dávných dobách nebylo možné překročit a k jejichž věčně zasněženým hřebenům se vzhlíželo s pokorou, úctou a respektem. Kdysi jsem v nich často pobýval… Léta plynula a navštěv na škodu ubylo. Roky jsem v horách nebyl, ale ten protiřečící se pocit klidu a ohromení vytanutého ze shlédnutí díla prostoru, země, světla a času, ten, jenž jsem si jako svědek odnášel vyrytý ve svém srdci při sestupu z jejích strání dolů, ten ve mně zůstal…

Vzdálená Edelweissspitze je hranicí dvou odlišných světů. Hranicí, kde kámen opírá se o nebeskou klenbu. O tu, ze které ve dne naše Slunce bíle rozzáří věčně zasněžené hřebeny Vysokých Taur. V noci, poté, jasné paprsky vystřídá stříbrná slabá zář prastarého světla z miliard nepředstavitelně dalekých hvězd. To světlo stále ještě svítí na nedotčeném černém sametu noční tmy v prapůvodní kráse. Svítilo tak mnohem dřív, než se objevili první lidé, a bude svítit i poté, co zmizi poslední. Ty hvězdy svítí právě teď i proto, abychom znovu a znovu přicházeli a byli diváky v jejich tichém jevišti věčnosti.

„Vidíš ten starej bílej pickup? To je vrátnýho. Má padla a furt tam ten starej blázen bude sedět. Každopádně za chvíli sedne do vozu a jede domů. Uvidíš, to je jasný. Dávám tomu tak deset, maximálně patnáct minut a pak jedem,“ zasvěcuje mě starej glocknerskej harcovník Vic. Čekáme, a já začínám mít pochyby… „Hele ber to tak, že ty mýtný brány jsou tam pro ty, co jedou ve dne nahoru dívat se směrem dolů. Máš to jako na zimním stadiónu při zápase. Platíš za to, že se díváš na hru odehrávající se dole na ledě. My ale jedeme přece dávno po zápase! Na stadiónu není už ani noha a hlavně, jedem se koukat do stropu staďáku. Chápeš?“ dodává Vic na vysvětlenou a mě tím odlehčuje. Za pár minut bílý pickup skutečně mizí, my nabíráme rychlost a poslední otevřenou branou vjíždíme na klikatící se cestu k cíli. Cesta začiná v nadmořske výšce jako nejvyšši vrcholy Jizerek. Vic jako výtečný numerolog při řízení postupně vyjmenovává nejvyšší vrcholky našich českých pohoří, které právě protíname. Ve výšce 1602 jsme na suchu a musíme si kopce vypůjčit od sousedů ze Slovenska. Ty nás provázejí i na hranici lesa, která je zde, pro mne překvapivě, těsně nad 1700 m. n .m. a potom dál až do výšky 2400 m, kde se od Grossglockner Hochalpenstrasse odděluje krátký silniční apendix Edelweisstrasse s několika serpentinami až do konečné výšky 2572 m. n. m na Edelweissspitze. K cestě nutno podotknout, že Vic jakožto protřelý předjezdec českého poháru v rally skutečně velice nerad sundává nohu z plynu. Čímž mě nutí přemýšlet, jestli ty mrňavý patníčky u cesty, který stoprocentně nezadrží splašený vůz v pádu do propasti, nejsou vlastně s německou důsledností předpřipravený náhrobní kameny čekající na vytesání letopočtu s křížkem…

Do cíle dorážíme něco málo po osmé hodině. Na malém parkovišti stojí pár posledních aut. My zastavujeme na jižní straně a okamžitě rozbalujeme a stavíme naše klacky na koukání, což jsou dva 16“ dobsony. Zatímco se přístroje temperují, tak zjišťujeme, že meteorogická situace se zhoršuje a vysoké neubývá, ale přibývá. Naštěstí podle záběru z družice MSG se zdá, že by se do půlnoci mělo úplně vyjasnit. S tímto ujištěním sedám k přístroji a s přicházející nocí začínám prohledávat jižní obzor, který jako zázrakem je jediný zbaven veškeré oblačnosti.

Pozorování začínám na Saturnu, na kterém seřizuji Telrad. Přeskakuji okamžitě na Lagunu, která zde podle očekávání svítí jako obláček snadno viditelný pouhým okem. V dalekohledu při zvětšení 140× je prostě obrovská a strukturovaná. Stupidně mi dochází slova, to se musí vidět. Přejíždím přes Trifid, který jsem zrovna před měsícem podrobně prohlížel za vynikajících podmínek v Jizerkách, a ten pohled poznávám! Nicméně nedokážu z paměti vytasit dostatečně kvalitní snímek, abych ho porovnal s místním obrázkem. V rychlosti následuje Omega a pak M16. U ní mi Vic podrobně vysvětluje, kam mám koukat, abych viděl sloupy stvoření. Něco vidím, nicméně tohle je objekt, na který se vyplatí mít po ruce fotku a nespoléhat se pouze na ústní popis. A já jsem nepřipraven, takže pokračuji zametením několika známých kulovek ve Střelci a v Hadonoši, načež přecházím do režimu systematického vyhledávání planetárek.

Díky dokonale průzračné obloze, a to i těsně nad vrcholky Taur, stíhám Little Ghost Nebula (NGC6369) těsně před západem. Dále pak jeji hranatou sousedku Crescent nebula (NGC6445), výstižněji zvanou též Box nebula. Načež se přesouvám do východních oblastí Střelce pátrat po Pididrahokamu (Little Gem, NGC6818). Což zde není žádný problém, protože hvězdy 5 mag v její bezprostřední blízkosti svítí, prostě svítí. Malý drahokam září na svém místě barvou smaragdu a připomíná mně tak trochu Jupiter po nějaké nebeské pijatice. Sjiždím na jih a zakopávám o Barnardovu galaxii. „Tak tohle je teda fakt pořádnej macek,“ říkám si při pohledu na trpasličí sousedku naší Mléčné dráhy. Obloha se začíná čistit i v místech nad Střelcem, kde provádím bleskurychlou prověrku méně známého planetárního mlhovinstva Orla a Štítu. Jako první je na ráně IC1295 ve Štítu, což je krásná velká koule čehosi, co kdysi dávno bylo hvězdou. Hledá se velice snadno, leží totiž kousek východně od kulovky NGC6712, což je pro změnu východní soused M26. Pokračuju dále na PK36-1.1, na kterou mě nedávno navedl Ladis, a což je ještě nejméně 2× tak větší koláč (3′ × 3′). U téhle potvory je obzvlášť důležité použití UHC filtru. Dalším cílem byla zatím nepoznaná NGC6772 v Orlu. Ta si ke svému nebeskému rozjímání vybrala parcelu na jihozápad od NGC6778, což je planetární kripl podobný miniatuře M76, na veřejnosti spíše známý pod honosným názvem „Syn M76“ (Son of M76). Ale zpět k NGC6772. Z domova vím, že k ní vede od jihu pěkně prohnutý starhopingový lano. Tudíž nebyl problém bez hledáčku, pouze s použitím pantáty panoptika, po laně doskákat až na místo skonu předchůdce téhle pěkné mlhoviny, která jeví se jako krásný oválek s náznakem prstencové struktury o velikosti 70“ × 56“. A to byl vlastně hlavní cíl podvečerního courání se po planetárkách. A ještě než došlo na přestávku, tak jsem si musel vyzkoušet trik kolegy MM, kterak pomocí Telradu najíti planetarní lívanec paní Jonesové – Jones 1: „Na horní hranu Pegasova čtverce posadíš přesně doprostřed velkej telradí kruh a posuneš ho lehce směrěm do čtverce.“ Kouknu do okuláru a fakt to funguje. Jonesová na svém místě v plné parádě! Plný nadšení sjíždím s velkým očekáváním k Helixu, který jsem před pár dny zažil v Jizerkách v 16“ dobsonovi jako koláč přes celé zorné pole s tmavou výplní a hraničními strukturami. Zde kupodivu září s okrajem i ten vnitřek a jako jeden z mála objektů mně přijde evidentně méně zábavný než z Jizerek. Přidávám mlhovinku Saturn (NGC7009) a je čas odpočinout si a rozhlédnout se kolem.

Při pití čaje ohledáváme zbytek oblohy. S Vicem se shodujeme na tom, že se nám to pěkne pročistilo a je možné provést SQM měření. Je něco málo před půlnocí a SQM-W (Severák) ukazuje čísla kolem 21,40, což je hodnota nižší než očekávaná. Na té se nejspíše podepsal přeci jenom zřetelně viditelný zdroj světelného znečištění na severovýchodě, který nasvěcoval slabou a rozpadající se vysokou oblačnost nad ním. Se slábnutím vysoké oblačnosti a dále pak s odsouváním Mléčné dráhy ze zenitu hodnoty SQM-W postupně narůstaly až na 21,62 a to kolem 3:30 hodiny ráno. Vicovo SQM-L ukazuje mimo Mléčnou dráhu hodnoty až 21,80. Osobně rád používám Pegasův čtverec jako referenční místo k podzimním měřením, tam SQM ukazuje 21,60, což je o 0,3 msa více než v nejtmavších oblastech Jizerek za nejlepších nocí. V průběhu noci sleduji další atributy tmavé oblohy, jako je zodiakální most, který se na obloze táhne jako slabě viditelná stříbrná řeka podél zvěrokruhu. V místě, které je přesně naproti současné poloze Slunce, na něm leží v Rybách výraznější zjasnění – protisvit neboli Gegenschein. Dále se zaměřuji na M33, která je zde, pro mě trochu překvapivě, bočním viděnim hůře viditelná. Vzpomínám, že jsem ji před lety viděl z Jizerek při dokonalé inverzi o trochu lépe. Inu, jak říká náčelník: „Stárnem hoši, stárnem a věk nezastavíš…“

Po přestávce se chystám na sérii vypalovaček. Nejprve do dalekohledu nakládám větší zvětšení 540× a zaměřuji se na M57 a její centrální hvězdu. Na první pohled něco nehraje – všechny hvězdy jsou při tomto zvětšení dokonale bodové a ne jako mihotající se kuličky u nás. Několikrát nechám Prstencovku projet zorným polem a sleduji při tom, jak tam poblikává centrální hvězda, tedy není viditelná 100% času. Zde by to pravděpodobně chtělo mít kvalitnější zrcadlo… Další na řadě je Řasovka, kde podrobně zkoumám východní oblouk. Potom, co jsem přešel z dobsona 250 na 400, mě na této perle nepřestávají bavit jemné strukturální přechody připomínající jakýsi rozleptaný povrch zvrstveného kovového předmětu nebo možná ještě lépe odhalenou anatomii svalstva lidské ruky. Posléze navštěvuji mlhovinu Crescent (NGC6888), kde je očekávaně jasně patrná vnitřní výplň, která s UHC při zvětšení 128× vyjevuje krásně struktury. Pouť po vypalovačkách končím u Pacmana (NGC281), zde si všímám temných vnitřních struktur, které občas vídávám z Jizerek za těch nejlepších podmínek.

Následuje příprava na přehlídku planetárních mlhovin Abell, na které jsem se připravoval studiem skvělých stránek Uweho Glahna a které jsem si tužkou dokreslil do atlasu „Deep Sky Hunter“. Sérii začínám rozjezdem po dvou známých NGC planetárkách v Labuti pod levým křídlem. Nejprve NGC6894, která se ukazuje jako pěkný prstýnek, a pak slabší kroužek či obláček NGC6842. Pokračuju Abellem 2, jehož vesmírná adresa vede do souhvězdí Kassiopeja a přesné místo pobytu je snadno dohledatelné poblíž jasné hvězdy η Cas. Planetární mlhovina je bez problémů viditelná přímo, čímž se značně odlišuje od svých sourozenců z rodiny duchů Abell. Abellové šílenství popadlo i Vica, který se doposud věnoval kometární astronomii, což já jako skalní DSOčkař začínající pozorování na škále nejméně desítek světelných let, považuji spíše za meterologii. Nicméně je velice rychle jasné, že Vic je velmistr DSO a bez větších problémů nalézá Abell 4 pod M34, Abell 70 a Abell 82. Dále trávím poměrně dost času nad Abellem 74, který má Uwe odpozorovaný v 16“, tudíž jsem předpokládal, že bude něco vidět. Po několika minutách, co zírám do místa, kde by měla být a kde nic evidentně není, marně čekávám, kdy že přijde ten okamžik, kdy pevná víra a představivost ošálí zbytek mysli přesvědčením, že tam něco bočně vidí. Bohužel se to nedostavuje, holt na Edelweissspitze se nedějí zázraky jako v astronomických Lurdách – Říčanech. Zkouším ještě Abelly 71, 79 a 81, ale bez podrobné vyhledávací mapky je to evidentně ztráta drahocenného času a Halloweenskou rodinu Abellů opouštím. Nastal čas si zase odpočinout.

Doplňuju kalorie a rozhlížím se po Mléčné dráze jako celku. Všímám si, že severní hranice Mléčné dráhy se dotýkají hvězd γ Lyr, ο Cyg, 33 Cyg, β Cep, 50 Cas. Jižní hranice dosahuje až k hvězdě Mirach, dále hranice obepíná ζ Cyg a dotýká se souhvězdí Delfín. Severní okraj souhvězdí Cassiopeia je lemován zřetelně dvěma temnými pruhy, jasný vnější okraj je v úrovni již 50 Cas. Temná mlhovina v Labuti – Le Gentil 3, známý to pytel uhlí, je i ze severní strany zřetelně ohraničena Mléčnou drahou, která v souhvězdí Kefeus uplně vyplňuje vnitřek domečku. A to je jasný atribut velice kvalitní oblohy. Na východě začíná vystupovat kužel zodiakálního zvětla, který rozráží Mléčnou dráhu a pokračuje Zodiakálním mostem. Jako vždy to ve mě zanechává pocit, že svítá, přestože do skutečného svítání chybí 2 hodiny.

Na chvíli vytahujeme triedry. Už z prvního pohledu do Mléčné dráhy je jasné, že místní hvězdný třpyt je nahony vzdálen pohaslému jasu světelným znečištěním zbičovaných hvězdných mrzáků našich končin. Zde však radost pohledět a jas z hvězdných mračen otevřených hvězdokup na pár minut prověřuje letité antireflexní vrstvy mého modifikovaného triedru Tento!

Mezitím Vic vyrazil na steč Uranových měsíců. Nejprve hlásí, že vidí Uran pouhým okem, to mě až tolik nepřekvapuje – je tu výborná obloha a Vic má oči ostříží. Nicméně za chvili začnou vzduchem létat jména Uranových měsíčků, které znám jen z učebnic…

A je čas opustit území naší Galaxie a porozhlédnout se po okolí. Třeba nad přední kopyta Pegasa do oblasti NGC7331! Tady mě čeká jedno veliké překvapení. Buď je to oblohou, nebo nezvykem na 400mm aperturu, ale NGC7331 zabírá při zvětšení 140× v 82stupňovém okuláru ES celou polovinu zorného pole. Páni, tak to je kusanec! V napjatém očekávání sjíždím na Stephanův kvintet, který se u nás těší nebývalé popularitě, přestože je to objekt nevýrazný a je sotva vidět. Z místní oblohy je to přeci jenom trochu lepší, svými tvary mně nejvíc připomíná snůšku dynosauřích vajec viděnou očima Frodo Pytlíka po nasazení Prstenu Moci. Vybavuji si Uweho kresbu z 27“ a říkám si, že máme ještě co dohánět. Jednoduše na tenhle objekt je třeba ještě větší průměr. Dále přeskakuji na NGC891, o kterou se div nepřerazím. Znovu se podivuji nad velikostí a obdivuji výrazný temný pásek, který přetíná její disk. Následuje prohlídka galaxiií v Pegasově čtverci, kde vybírám znamé pecky „Superman Galaxy“ NGC7479 a „Malé Sombrero“ – NGC7814. U Supermana očekávám náznak tvaru „S“ a MiniSombrera temný pás. Nevidím z toho vůbec nic, ani náznakem. Posléze zpětně vyhodnocuju, že to možná způsobila přecházejicí neviditelná vysoká oblačnost nebo snad nedostatečná apertura? Trochu zklamaný sjíždím k jihu nad horizont, kde narážím na zlatý hřeb večera, galaxii v Sochaři NGC253. Jdu do kolen, otírám slzy a několik minut z okuláru žeru, chlemstám a olizuju každý foton, každý detail téhle krasavice. Naprosto opojen vesmírnou nádherou, ztrácím veškeré společenské zábrany, padám na matraci a hlasitě chrochtám blahem…

Z polohy ležíc na boku mě budí Orion vycházející na černočerný samet. To je povel k přechodu do lety prověřeného režimu autopilota: M42 → Trapez → Alnitak+Plamínek → B33. U M42 si všímám dosud neznámé věci. Pozadí Trapézu je pokryté tmavšími flíčky. Jakoby na sobě mělo nějakou hvězdnou kamufláž. Vic hlásí, že tak načervenalou barvu v jednom z oblouků mlhoviny snad ještě neviděl. Odstraňuji UHC filtr, zaměřuji se na to a ta barva tam skutečně je, žádná fatamorgána. Dál v Trapézu odhalujeme při 600× zvětšení členy E a F. To zde není žádný problém, jelikož jak už bylo zmíněno u M57 a co se zde musí 10krát podtrhnout, je tu vyjímečný seeing a hvězdy tu bývají bodové i při vysokých zvětšeních. To Plamínek u Alnitaku mě až tolik nepřekvapuje. Struktura plamínku je viditelná, ale bez podrobnějších detailů. Možná to chce věnovat mu více času, který se nám krátí, a tak před koncem astronomické noci vyrážím na poslední hvězdnou steč večera – s Koňskou hlavou (B33). Vyzbrojen UHC (H-Beta nemáme) očekávám, že kůň se bude bránit, než se ukáže…

V tichosti proto vcházím do výběhu,
když v tom náhle vidím jeho hlavu,
snad na dosah,
jak hledí přes ohradu,
vzpřímeně a v plné parádě!

B33 na konec, v jasu a v kontrastu vůči pozadí doposud neviděném, toť skvělá tečka za vyjímečnou nocí, jejíž dozvuky v nás budou ještě dlouho rezonovat.

Rychle svítá a my pomalu balíme naše pozorovací nadobíčko. Je něco po 6. hodině ranní. Na parkoviště vyjíždějí první auta a motorky. Je čas rozloučit se s tímto jedinečným místem a vydat se na cestu domů.

CREDITS TO:

@Vic – za to, že mě na tu cestu vytáhl, odtáhl a dokopal k reportu a pak ho celý opravil!
@Uwe Glahn – za poskytnutí krásných kreseb ze svých cest na EWS

Zapsal Ladin léta páně 2018

Vloženo: Sobota, 15 září, 2018 , 20:40 , kategorie: Bazar našich akcí, Deep-sky, Mimořádné noci. Reakce na článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.