Jak Trautenberk svítil v Krakonošově revíru
A zas byl podzim a s ním plno práce. Větříky česaly stromům koruny, větry metaly zemi jak před posvícením a mrazy se posilovaly spánkem na velkou zimní robotu. Dne na oukor noci kvapem ubejvalo a Trautenberk si na lukách a v lese mohl samým poroučením a rozkazováním hubu utřepat, ale nic naplat, ve stodole mu sena, žaludů a bukvic moc nepřibejvalo. Ale to by nemohl být Trautenberk, aby ho nějaký to kujónství nenapadlo. Po horách poručil postavit sloupy a na nich louče, co po večerech sám zapaloval a tak v tom světle si jeho čeládka mohla do samý půlnoci nohy uběhat. A Trautenberk si mnul ruce, jak jeho stodola začala od samejch žaludů, bukvic a sena doslova ve švech praskat a jak na tu černou tmu vyzrál…
„Pí, pí, pí. Trautenberk, Trautenberk“, přílétla sojka večer ke Krakonošovi, zrovna ve chvíli, kdy ukládal svou zahrádku k zimnímu spánku. „Trautenberk?“, podivil se Krakonoš a vstal, aby se na to pořádně podíval. „Tak co nám to ten náš soused zase vyvádí…“, pravil a zahleděl se shora do oudolí. To, co tam viděl, ho po čertech dopálilo. Všude kolem samá louč, jak o posvícení, až lesní zvěř se v dírách od samýho strachu krčila, jak Trautenberkova čeládka v tom světle kolem dokola pobíhala a rámus tropila. A tak, aby Krakonoš Trautenberkovi zadost učinil, začal vařit v horskejch kotlích psí počasí. Nejdřív vypustil do oudolí větrný koně, co Trautenberkovy louče uhasili, potom seslal dolů mlhu hustou tak, že Trautenberk se s celou svojí čeládkou v lese ztratil a přes všechno klení a láteření cestu ven ne a ne najít. A když se jemnostpán v tom svým bědování začal už k zemi sesouvat a z listí a z větví postel na noc stavět, potom z hůry dunění se ozvalo a s ním i Krakonoš a ten pravil: „To si pamatuj, Trautenberku, dokud já tu krakonošuju, nikdo mi po noci po horách svítit nebude!“ A s dalším zaduněním zmizel.
A od těch dob, každej podzim, snášej se z vrcholků hor do údolí mlhy a zima – zkrátka počasí, že by psa nevyhnal.