Vzpomínky na Edelweiss+Almberg 2018
Včerejší úplněk a dnešní ošklivé typicky podzimní počasí mě konečně přiměly, abych sepsal pár řádků se zážitky z druhého letošního výletu do Alp na Edelweissspitze spojeného s návštěvou srazu německých astronomů na Almbergu v Bavorském lese. Nebývale přívětivé babí léto nám nabídlo řadu jasných nocí, ale jen dvě – 4. a 5. 10. – z nich měly punc mimořádnosti. Bylo to dáno nejen výtečnou horskou oblohou, ale zejména technikou, která byla k pozorování k dispozici.
Že po úspěšné expedici v září absolvujeme ještě jednu v říjnu nebylo do poslední chvíle jisté. Na vině nebylo počasí, které naopak jisté bylo, ale zaneprázdněnost ostatních. Už to vypadalo, že pojedu sám, ale na poslední chvíli, doslova pár minut před dvanáctou, se ozval Cassi, že by jel také. Znamenalo to jen, aby si během hodiny sbalil fidlátka a čekal před panelákem. Drobnou komplikací bylo, že měl Mirandu – svého 12″ dobsona na chalupě. Zajeli jsme pro něj do Hodkovic a pak už hurá na jih. Mírné časové zpoždění navíc umocněné zácpami kolem velkých měst jsme doháněli svižnější jizdou, abychom na místě byli včas, tedy s úderem astronomické noci. To se nakonec povedlo (a zatím ani nepřišla žádná pokuta) a k naší radosti na vrcholu už stály připravené 27″ a 36″ dobsony našich německých přátel.
Připravit moji 16″ Alamaru byla otázka pár minut, takže jsem mohl hned začít pozorovat. To Cassi na tom byl hůř. Nejdřív dlouho po tmě sestavoval a poté ještě déle poslepu kolimoval. Už jsem měl obavy, aby to do svítání stihnul připravit. Další problém byl, že neměl připravený žádný plán, proto se chodil dívat ke mně, takže jsme neustále přeostřovali tam a zpět. Já pro změnu odbíhal koukat do větších kanónů vedle. Uwe tam pracoval na svém novém projektu zakreslování planetárních mlhovin se slabým halem okolo a Frank si vybíral chuťovčičky vhodné pro jeho aperturu. Na moje přání jsme namířili do Pegase na objekt QSO 2237+0305. Zatímco ve čtyřstovce je vidět jen čočkující galaxie, v 900mm zrcadle při tisícinásobném zvětšení se krásně ukázal i vzdálený kvasar rozložený do čtyřech bodů. Einsteinův kříž jako vyšitý!
Po tomto objektu večera jsme si ještě trochu zablbnuli i s našimi malými kukátky. Od Uweho jsem si půjčil speciální CS (Central Star) filtr a namířil s ním na Prstencovou mlhovinu v Lyře. Málem jsem ji nenašel, jak byla slabá, zato ale při 460× hezky vykoukl nejen centrální bílý trpaslík, ale i dvě další hvězdičky uvnitř mlhoviny. Joj!
Tradičně špičkový seeing jsme využili na pozorování planet a jejich měsíčků, projeli jsme i desítky planetárních mlhovin včetně mnoha slabých z Abellova katalogu a samozřejmě zkoukli všechny dostupné komety. Pozorovali jsme na rozdíl od německých kolegů i nad ránem až do svítání, i když už byl nad obzorem Měsíc. Obloha byla totiž i tak lepší, než máme kdykoliv kdekoliv v Čechách. Letos padl znova rekord, když moje pesimistické SQM-L kulminovalo na hodnotě 21,83 MSA.
Pak jsme ještě počkali na východ slunce, zamávali do kamery a sjeli do údolí na naše oblíbené místečko na soutoku Schidergrabenu a Salaachu, kde jsme si trochu pospali. Odpoledne nás čekal přejezd na Šumavu.
Ten byl také zajímavý poté, co se Cassi ujal navigace pomocí Google map. Že vede nejrychlejší cesta ze Salzburgu do Pasova po šotolinových cestách přes jakýsi soukromý statek, jsem opravdu netušil. I když jsme dojeli úplně z druhé strany, tak nakonec jsme cíl našli.
Na Almberg dorazil od nás ještě Aleš a ukázal se tam později večer i Ladek. Čekalo nás všechny menší překvapení. Počet účastníků se zvýšil a s tím i počet dalekohledů. Ale hlavně vzrostly průměry! Kromě loňského Tschuriho (32″), tam letos přibyla i další osmistovka Tebeou, kterou přivezl Bernd z Lipska, a Rafael ze severu Německa pak dotáhl famózní 30″ ultralight. Kukátek kolem 20″ a menších tam stálo nepočítaně, takže to byl opravdu sakramentský rozdíl proti našim srazům…
Motali jsme se samozřejmě kolem těch největších. Nejprve jsme okupovali jako loni senzační Martinův osmnáctipalec na EQ plošině, abychom si pak ošahali fungl novou Berndovu osmistovku, na které ale bude do příště potřeba vychytat ještě nějaké mouchy. Skončili jsme nakonec u 760mm drobečka, který ukazoval pod zdejší oblohou (SQM-L 21,50) ze všech nejlépe. S ním jsme pozorovali ve třech lidech až do pozdní noci a zaměřovali se zejména na planetárky, které v tomto průměru při zvětšeních 400× a 640× ukazovaly nečekané detaily.
Nad ránem jsme si zalezli na chvíli ještě do spacáků, abychom po osmé vyrazili na cestu k domovu a stihli ještě komunální a senátní volby. Však jsme jeli na dva dny s tím, že to dospíme, až bude zataženo. Jasné noci bez moonuláka je zkrátka potřeba využít.
Máme zase skoro celý rok, než bude šance si cestu na jih zopakovat. Můžeme se začít těšit, anebo aspoň zavzpomínat na minulé podobné opravdu vydařené akce.
Vic KaL ◊!
Foto: © Cassi