Výlet za seeingem
Využil jsem asi poslední letošní „letní“ dny a rozhodl se je strávit ve Slovinském Piranu – krásném historickém městečku na břehu Jadranu. V průběhu pobytu jsem také navštívil nedaleký Terst, kde v letech 1895-1901 pracoval na svém atlasu Měsíce selenograf Johann Kreiger. Pravděpodobně na popud vídeňského kolegy R. Königa sem přesídlil z Gernu u Mnichova za „lepším“ seeingem. A dobře udělal – při svých pozorováních Měsíce běžně užíval na svém refraktoru Reinfelder und Hertel 254/3580 mm zvětšení více než tisícinásobné!
Historické městečko Piran.
Počátky astronomické observatoře sahají do roku 1753, kdy rakouská císařovna Marie Terezie založila námořní školu v Terstu. Několik desetiletí sídlila v místní jezuitské koleji poblíž kostela S. Maria Maggiore. Astronomie se na škole vyučovala jako učební obor pro přípravu námořních kapitánů. V roce 1817 byla škola přeměněna na Obchodní a námořní akademii a přestěhovala se do nových velkých prostor v paláci Biserino na dnešním náměstí Piazza Hortis. Plnohodnotná astronomická observatoř, byť provizorní, byla zřízena v roce 1851; stálou se stala v roce 1866 jako ústav obchodního námořnictva a krátce poté byla připojena meteorologická stanice. V roce 1898 se hvězdárna definitivně oddělila od Akademie, osamostatnila se a pod vedením Ferdinanda Antona se přestěhovala do nové, velké pětipatrové budovy postavené ve stylu pseudostředověkého sídla na okraji města. Jedná se o palác Basevi (známý jako hrad) mezi kopci San Giusto a San Vito, kde sídlí dodnes.
Na věži hlavní budovy byl instalován 16cm čočkový dalekohled. Pod vedením Eduarda Mazelleho byla obohacena o nové moderní přístroje pro astronomii, seismologii a meteorologii. V roce 1904 byl také zakoupen Reinfelderův refraktor, který Johann Krieger používal v nedaleké kopuli pro práci na měsíčním atlasu (dle jiných zdrojů Krieger teleskop Námořní observatoři věnoval v roce 1901 poté co těžce onemocněl). Přístroj byl instalován v nové kopuli nad neoklasicistním pavilonem v horní části zahrady. Dnes je krásně zrestaurován.
Zahrada kromě neoklasicistního pavilonu s kopulí skrývá ještě starý pozorovací domek zarostlý bujnou vegetací.
Zrestaurovaný 10″ refraktor Reinfelder und Hertel.
V roce 1919 přešel Terst pod italskou správu a s ním i ústav, který vedl Luigi Carnera. V roce 1925 byla hvězdárna znovu otevřena s novým 50cm Zeissovým zrcadlovým dalekohledem, který však nemohl být plnohodnotně využíván. V roce 1932 se ředitel Favaro neúspěšně pokusil přestěhovat hvězdárnu na místo na náhorní plošině, mimo světelné znečištění města; v důsledku těchto potíží byla po mnoho let prováděna pouze vizuální pozorování, zejména Giovanem Battistou Lacchinim během druhé světové války. Observatoř, která byla v září 1944 vybombardována, byla v letech 1947-1952 opravena a znovu uvedena do provozu. Nový ředitel Ettore Leonida Martin vedl také katedru astronomie na nově zřízené přírodovědecké fakultě místní univerzity a v době angloamerické správy budovu zakoupilo italské ministerstvo školství. Obroda observatoře pokračovala po roce 1964 díky velkému rozvoji přístrojového vybavení, výzkumu a personálu, který podpořila Margherita Hack, jež byla v tomto roce jmenována novou ředitelkou. Ve stejném období byla zahájena výstavba nové pozorovací stanice v Basovizi na Terstském krasu, v nadmořské výšce asi 400 metrů. Nejprve byly postaveny dva pavilony pro 30cm Cassegrainův dalekohled a 50cm Zeissův Newtonův reflektor, vybavený novou montáží, kterou postavil Sarti v Bologni; poté následovala výstavba slunečního interferometru a poté výstavba jediné budovy, v níž se nacházela dílna, laboratoře, dům správce, pracovny a čtyři pokoje pro hosty (nyní slouží jako skladiště). Počátkem roku 1969 byl uveden do provozu nový radioteleskop o průměru 10 m, který navrhl Alberto Abrami a financovalo ho americké letectvo. V roce 1971 byl uveden do provozu Cassegrainův dalekohled o průměru 1 m, který navrhl Bruno Cester a který byl instalován ve velké kopuli speciálně postavené v jižní části komplexu. V následujících letech se hvězdárna rozrostla i personálně, čímž se vyrovnala ostatním významným italským astronomickým observatořím. V roce 1999 se terstská astronomická observatoř stala součástí Národního astrofyzikálního ústavu. Pravidelně se zde konají také pozorování pro veřejnost, momentálně je ale kvůli pandemii pro veřejnost uzavřena.
Západy Slunce na Jadranu jsou kouzelné…
Co se týče vlastní zkušenosti, přibalil jsem na cestu malý dobson 150/750 mm a po tři večery „zkoumal“ zdejší vychvalovaný seeing. Soustředil jsem se na planety a tak jsem pozoroval večer z kopce přímo nad městem. Po všechen čas byl seeing velmi stálý a kolísal na hodnotách Ant. I-II. V podstatě jsem nepoužíval jiné zvětšení než 197x. Škoda rozpadu monarchie po Světové válce – ještě před 103 lety bych tady jako občan Rakouska-Uherska byl vlastně doma…
Pozorování Jupiteru 6″ dobsonem.
Sledování Venuše na azurové obloze binarem 25×100 instalovaným na hradbách.
6 listopadu, 2021, 21:46
Zajímavý článek. Díky za něj.