Astronomické události

Září je měsíc, kdy se plánují výlety do Alp. Letos tomu nebylo jinak. Jen tentokrát si s námi příroda poněkud zahrála, když už v polovině měsíce přišla první sněhová nadílka. Dala nám tím stopku? Kdepak! Čtěte dále…

Kamera na vrcholku Edelweissspitze naznačovala, že běžná zimní výbava stačit nebude, že bez řetězů se nahoru vyjet asi nedá. A když už dá, tak sjet dolů bude ještě větší oříšek. Podobné výzvy ale mám rád. Začal jsem zjišťovat, kdo by se chtěl dobrodružné výpravy také zúčastnit a k mému úžasu jsem naznal, že nikdo. Ačkoliv jsem obesal desítku potenciálních adeptů, nikomu se to v mimovíkendovém termínu nehodilo.

Nu což, řekl jsem si, pojedu tedy sám. A začal plánovat. První problém byl. že nebylo čím jet. Nakonec jsem si půjčil Audi A4 combi, kam se mi vměstná technika, tedy 20″ obluda i příruční skládací 10″ kukátko. Nechal jsem přezout na zimní pneu, dolít olej a mohlo se vyrazit. Předpověď slibovala v Alpách dvě jasné noci. Vyrazil jsem ve středu před polednem, abych měl rezervu. Čekala mě více než šestihodinová cesta. Na místě jsem chtěl být se setměním kolem osmé.

Daleko jsem ale nedojel. Mělo mě varovat, že vyvážení kol bylo žalostné a vibrace při určitých rychlostech byly skoro nesnesitelné. Do rychlosti 100 km/h to ještě šlo, ale dál už se klepalo auto, náklad i můj žaludek. To ustalo až kolem stošedesáti, takže to bylo buď jet hodně pomalu, nebo naopak hodně rychle. Volil jsem samozřejmě „nebo“, abych tam nejel dva dny.

Na dálnici před Táborem v jednu chvíli pod autem něco zacinkalo. To není nikdy dobré znamení. Buď jste něco přejeli, nebo z auta něco ztratili. B je opět správně. To jsem zjistil vzápětí, když jsem ze 170 začal brzdit. Od levého předního kola se ozvaly šílené rány, že to vypadalo, že kolo asi upadne. Opatrně jsem zastavil a koukám, co se stalo. Nic divného jsem ale neobjevil. Zkouším popojet a znovu rány. Napadlo mě, že není jen dobře dotažené kolo, když se čerstvě měnily pneu. Klíč na kola je ovšem na spodku kufru, což znamenalo pracně vykrámovat veškerou výbavu na silnici.

Kolo ale bylo dotažené dobře. Musel tam být jiný problém, kolo se točilo jen chvíli, pak se o něco zadrblo a musel jsem couvnout, aby se to uvolnilo. Vypadalo to na odtah a předčasný konec výpravy za temnou oblohou. Nechtěl jsem to ale hned tak vzdát. Zkusil jsem se doplazit do Tábora a najít tam nějakou pomoc. Stylem dva metry vpřed a jeden zpátky jsem doskákal na kraj města. Nejhorší byly křižovatky, kde se mi často kolo zablokovalo uprostřed cesty a já tam bezmocně zkoušel couvat. Nic veselého, co vám budu povídat.

Měl jsem ale štěstí v neštěstí. Objevil jsem autodílnu. Majitel teda radostí nezářil. Evidentně měl práce nad hlavu. Ale aspoň přišel při pohledu na kolo za jízdy zvenku na to, kde je chyba. Utrhl se brzdový třmen. Odpadly z něj asi vibracemi šrouby, proto to cinknutí, a on se točil kolem dokola, mlátil do všeho, co mu stálo v cestě, a občas se o něco zaseknul. Pro zkušeného automechanika byla oprava pak už hračka. Znamenalo to najít jen správné šrouby. Stačilo prohrabat šuplíky a něco se obejvilo. To mi spadnul kámen ze srdce. Šrouby z nějakého Iveca trochu zkrátil, zabrousil, našrouboval, pořádně dotáhl a bylo hotovo! Zchudl jsem o 1200, ale mohl pokračovat. Hurá! Jen jsem nabral neplánovaně trochu zpoždění. Časová rezerva byla fuč.

Na hranicích v Dolním Dvořišti pravidelně dobíráme naftu a kupujeme rakouskou dálniční známku. Tentokrát jsem se rozhodl známku nekupovat. Dálniční síť mají Rakušáci pěknou, cesty ale nevedou tam, kam bych potřeboval. Navíc omezení rychlosti povětšinou na 100 km/h, někdy i na 80, mě vysloveně irituje. To už je lepší jet po okreskách, kde je také dovolená stovka, ale jak jsem zjistil, dá se po nich fičet i víc, neboť jsou téměř liduprázdné. Kromě semaforů na úvod ve Freistadtu to dál už pěkně odsýpalo.

Cílem nebyl zasněžený vrchol nad Zell am See, ale naopak holé kopce Knedlíkových hor, v originále Gurktaler Alpen neboli Nockberge. S výškou kolem 2000 až 2400 metrů nad mořem mi připomínají Nízké Tatry. Však koukněte na kameru. Mají výhodu v tom, že jsou na jih od hlavního hřebene Alp. Ten zarazí oblačnost a srážky, takže zatímco na Dachsteinu sněží, o padesát kilometrů jižněji je krásně. To bylo hezky vidět na kamerách, kterých je v Alpách opravdu hodně.

Cestu jsem měl naplánovanou přes oblíbený Pyhrn Pass, kde se dá jet pěkně svižně, a o fous hezčí Sölk Pass, kde je silnice ještě o něco klikatější. Přišly ale nepříjemnosti. Za cedulí Liezen na mě blýsknul radar a 50 jsem tam určitě nejel, spíš dvojnásobek. To se asi prodraží. Horší ale bylo, že druhý průsmyk byl zřejmě kvůli sněhu uzavřen. To znamenalo docela velkou okliku přes Katschberg, kudy mě hnala navigace, a tím pádem další zdržení. Že bych byl se soumrakem na místě, už tím pádem nebylo reálné.

Mělo to ale i svoje výhody. Mýtnice na začátku Nockalmstrasse byla tím pádem volně průjezdná. Jinak se platí kolem 20 € (každý rok zdražují, zdá se), což je ale stále o dost méně než 38 € na Grossglockneru.

Příjezd o půl desáté, tedy už za tmy, znamenal, že nestihnu to, kvůli čemu tam vlastně jedu. Chtěl jsem se rozloučit s kometou C/2017 K2 (PanSTARRS), která mizí na dlouhý rok na jižní oblohu, a pokusit se ulovit těsně vedle se nacházející 73P/Schwassmann-Wachmann, případně i naopak konečně na naší oblohu nakukující C/2020 R7 (ATLAS). No nevadí, mám přeci ještě další noc. Jenže!

Při otevření kufru jako by mě udeřilo kladivem. Kde mám tyče? Ha! Zůstaly doma… To je furt lepší, než aby ležely na dálnici u Tábora. Zkrátka jsem vůl. Naštěstí mám čím koukat. I prťavá dvěstěpadesátka umí pod alpskou oblohou dělat divy. A nakonec možná i dobře. Aspoň si nevyhuntuju záda. Nakládat a vykládat půlmetr v jednom člověku není úplně snadné. Začínám tomu říkat syndrom 73P. Naposledy, když jsem chtěl lovit tuto kometku z polských Jizerek, nechal jsem doma banány. Myslím, že ostatní tomu říkají skleróza :þ

Kažkopádně vybrané pozorovací místo Eisentalhöhe je úplně super. Nadmořskou výškou sice nemůže konkurovat o 500 metrů vyšší Edelweißspitze, ale v ostatním se může směle rovnat a leckde ji i předčí. Jednak zde nejsou vidět žádná umělá světla, ani světelné čepice. Okolní kopce jsou vesměs podobně vysoké, takže neruší ve výhledu k obzoru. Jen severovýchod je lehce zastíněn blízkým kopcem, což ale na druhou stranu znamená, že se tam aspoň ráno nemnoží cyklisté a další turisté vyhlížející východ slunce. Přes noc je na silnici klid, žádné auto tam až do rána neprojelo. Chata je zavřená a může sloužit jako zábrana proti větru, který tam zvečera docela fičel navzdory předpovědi, jenž hlásila klid. Naštěstí brzo ustal.

Noc to byla parádní, i když teplota klesla až na −3 °C. Hodnoty SQM-L lezly stabilně nad 21,7 MSA. Zdálo se mi, že obzor není úplně čistý, ale to bylo zřejmě airglow, neboť bylo po celém obvodu. Zodiakální pás šlo vidět snadno. Seeing byl také velmi slušný. Ticho narušovali jen jeleni, kterých tam musí být asi hodně. Připadal jsem si, že mi neustále kručí v břiše, jaké zvuky vyluzovali. Jeden přišel až kousek ke mně, když jsem ležel ve spacáku. Asi se chtěl také podívat, nebo mě chtěl jen pozdravit, nevím. Jsou prostě zvědaví. A pozor, také skáčou před auto, tak raději bacha ne ně!

Ráno kolem deváté přijel majitel boudy, otevřel krámek a nahodil dieselagregát. Elektřina tam totiž není, natož wifina. Upozornil mě, že to je národní park, že tam nelze kempovat, ale že s tím, že tam pozoruju, nemá žádný problém. WC, co je na kraji parkoviště, nedoporučuju. Ten závan při otevření dveří mě od vstupu rychle odradil.

Kdo by chtěl ráno lepší výhled na východ, jako je na tamní kameře, může popojet ke Glockenhütte. Na jiné světové strany ale kvůli vysokým kopcům vidět pořádně nejde, takže to jinak není dobré pozorovací místo. Lepší možná ještě popojet níž k jezírku Windebensee, kde se můžete rovnou pak i vykoupat, ovšem musíte to stihnout, než začne být kolem rušno. Motorkáři jsou totiž všude. Že je voda koncem léta opravdu studená, nemusím jistě zdůrazňovat.

Protože polský model naznačoval, že by se další noc mohla v této oblasti tvořit po půlnoci nějaká oblačnost, rozhodl jsem se na další noc popojet víc na sever. Zkontroloval jsem, že je Sölk Pass je stále zavřený, a vzal to znovu oklikou přes sedla Turracher Höhe a Obertauren, kde si to nachipovaná audinka taky pěkně užila. Jaké bylo moje překvapení, když jsem hory objel, že cedule hlásily průsmyk Offen! Grrr.

Cílem byla (placená, 15 €) silnice na Stoderzinken. Lákalo mě kromě řízení v serpentinách i vystoupat až na vrchol a pozorovat z něho, když už mám ten ultrakompaktní dalekohlídek. To by tam ovšem nesmělo být tak bílo, až oči pálily. Sníh se začal objevovat v šestnáctistech metrech, nahoře na parkovišti na Stoderu už ho bylo 20 čísel a výš na kopci až po kolena. Na vrchol jsem si vylezl nejprve po obědě jen tak na lehko s tím, že to zkusím vzít od kapličky tamní ferratou. Od tohoto úmyslu mě odradil místní borec vybaven nejen běžnou lezeckou výbavou, ale i cepínem a dalšími vysokohorskými serepetičkami. Obešel jsem to tedy okolo (a byl nahoře stejně dřív). Výhled tam je úchvatný. Panorama 360 stupňů a všude kolem zasněžené vrcholky Alp v čele s tvořičem mraků Dachsteinem. Prostě nádhera. Ten rozhled jsem si během slunného odpoledne opravdu vychutnal.

Zažil jsem tam také jednu horkou chvilku. Když jsem šel po hřebenu, stačil jeden malý krok vedle a zapadl jsem po pás do závěje, ze které jsem se nemohl zaboha vyhrabat, neboť stále pode mnou byl sníh a nikoliv pevná skála. Naštěstí jsem neutrhl lavinu a nevzal to šusem o pár set metrů níž. Holt hory jsou zrádné, zejména pro takové hejsky, že :þ

Protože na parkovišti kromě sněhu vadily i vzrostlé stromy, jal jsem se sjet o dvě zatáčky níž do 1640 mnm a pozorovat odtamtud. Potřeboval jsem hlavně výhled na jihozápad a ten tam byl slušný. Že neuvidím severní část oblohy, mi tak nevadilo, tam je stejňak jen kometa C/2020 V2 (ZTF), kterou jsem viděl minulou noc a předtím ještě bezmála 70×.

Bohužel, ani tentokrát se večerní lov nezdařil. Kádvojka byla o něco níž než minulou noc a to málo stačilo, aby se mi stihla schovat za protější horský hřeben dřív, než se rozumně setmělo. Tím pádem ani 73P už nešla spatřit a jediná, která zůstala ještě nad obzorem, byla ersedmička. Ta je ale slabá, na tu by to chtělo větší dělo a to zůstalo v kufru auta (a část pak doma), takže jsem měl opět smolíka. Škoda. Dál to ale nebylo vůbec špatné, i když kvality předchozí noci to zdaleka nedosáhlo. Eskvéemko ukazovalo hodnoty jen kolem 21,5 MSA, což není divu, když dole v údolí směrem na Schladming svítilo mnoho světel.

Výčet objektů, které jsem pozoroval, asi nemá smysl uvádět. Možná zmíním jen jednu galaxii, která se mi moc líbila (na to, že galaxie, pokud v nich nevybuchne supernova, vlastně téměř nepozoruju). Jedná se o NGC 134 v Sochaři. Najdete ji na půl cesty od famózní NGC 253 k ještě úžasnější NGC 55. Na galaxie právě v Sochaři jsem se zaměřil kvůli tomu, že se tam zrovna nachází velmi jasná, ale jinak pekelně difúzní a hlavně rychle na jih spěchající kometka C/2022 P1 (NEOWISE).

Ráno jsem sjel do údolí, kde se mezitím udělala mlha, popojel se dospat a vykoupat k Halštatskému jezeru a odpoledne pokračoval okreskami směr Passau a dál na Almberg na ATM, tedy místní setkání zejména bavorských astromomů. Zastavil jsem se ještě u pěkných vodopádů. V Pasově byla děsná zácpa, ale to se dalo přežít. Horší to bylo kousek před cílem u Freyungu, kde místní policie měřila rychlost a jako na potvoru si vybrali právě mě. Celou cestu jedu pomalu, úsporně (i tak jsem se nedostal pod 8 litrů na 100 km) a bác, na šedesátce mi naměřili 101, což podle tabulek ocenili na hezkých 228,50 €. Policistka byla sice pěkná a příjemná, ale neoblomná. Protože jsem neměl hotovost, musel jsem s nimi na stanici. Naštěstí jsem nikam nespěchal. Pak už jen nefungovala na české straně benzínová pumpa, kde jsem chtěl doplnit zásoby, což mně tolik nevadilo jako těm, co tam stáli dlouhou frontu. Stejně jsem měl druhý den zase cestu kolem.

Na Almberg jsem dorazil po páté (hodině, celkově ale už pošesté) a už tám stálo mnoho teleskopů, zejména Stathisův Kyklopas (24″ f/4,1). Tschuri ani jiná osmistovka tam nakonec tentokrát nebyly, neboť se podle předpovědi zdálo, že počasí nemíní letos spolupracovat, což ale nakonec naštěstí nebyla pravda. Zvečera měla přijít vysoká oblačnost, ale té bylo pomálu a více se zatáhlo až po půlnoci, takže se v první půli noci dalo krásně pozorovat.

Přebíhal jsem od šestistovky, kde jsem tradičně dával pro ostatní různé planetárky, k binaru 25×150, ve kterém jsem se kochal otevřenkami a shluky hvězd v Mléčné dráze. Koukali jsme i na kometu C/2022 E3 (ZTF), která ve 24″ zrcadle předvedla i hezký ohůnek. Na planety jsme využili 6″ APO refraktor, i když (ať se na mě refraktoriáni nezlobí) ve velkém dobsonu jsou ty planety stejně lepší.

Legrace nastala, když jsem po pozorování Jupitera namířil Kyklopase na planetárku NGC 7009, shodou okolností podobným směrem, jako je nyní samotná planeta Saturn. Když se Němci ptali, na co díváme, řekl jsem jen Saturn. Koukali a nechápali, proč je tak zelený a neostrý a proč třeba není v prstenci vidět Cassiniho dělení. Hihi.

Bylo to opět příjemné setkání a poklábosení s německými (i rakouskými) přáteli. Bohužel není jisté, zda se příští ročník uskuteční opět na stejném místě. Areál se má předělávat. Místo stávající malé dřevěné boudičky na vrcholku má stát nová velká zděná barabizna. Tak uvidíme. Byla by to škoda, když by se to muselo stěhovat jinam. To místo má své kouzlo.

Na dopolední sobotní přednášky jsem už nečekal a pádil domů, abych ještě stihnul volby. Díky bouračce u Prahy a nesmyslnému zúžení do jednoho pruhu před Bolkou a s tím spojenými zácpami jsem to stihnul jen tak tak za minutu 14.

Je to můj už třetí letošní výlet do Alp a určitě suveréně nejdražší. Ale o peníze nejde. Ty byly, jsou a budou. Zážitky, ty žádnými penězi vyčíslit nejde. Škoda jen, že jsem se nemohl o tu radost pod hvězdami s někým podělit. Věřím, že příště už nepojedu sám.

Vic KaL ◊!

Vloženo: Neděle, 25 září, 2022 , 12:00 , kategorie: Bazar našich akcí, Mimořádné noci. Reakce na článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.