Astronomické události

Po dlouhých deseti letech padlo rozhodnutí zopakovat dovolenou v Chrovatsku, pokud možno v podobném itineráři, jako posledně. Holky si už skoro nic od moře nepamatují a já měl svůj sen, dostat se opět nejen na slavný Mazin, ale prozkoumat i Korčulu. A díky tomu, že počasí vyšlo nad očekávání dobře, mohu konstatovat, že to byl megaúspěch z pohledu rodinné dovolené i astronoma na palubě.

Cestu do Chorvatska rozkládáme do mnohem více dnů, než je obvyklé a tak berte naše zastávky i jako tip, že cestou se dá zažít i jiné zajímavé věci a ne přejet za každou cenu za jediný den. V roce 2013 jsme takto například spali na chatě Stuhleck v rakouských Alpách, což je opravdu pěkný tip na zastávku během první noci. Pokud jste nikdy neviděli Plitvická jezera a chcete je vidět pokud možno od otevírací hodiny v sedm ráno, přespěte u opuštěného domu jižně od obce Slunj.

No a pokud chcete vidět opravdu pěkně hvězdy, je asi nejlepším místem v Chorvatsku oblast nad obcí Mazin jižně od jezer. Přespat se dá například v obci Donji Lapac, ale pro nás bylo naprosto snové přespat přímo na pozorovacím místě ve výšce skoro 1000 metrů.

A konečně Korčula. Ráj pro astronoma na dovolené, pokud musí být v pohodě i zbytek rodiny. Dojeli jsme tam autem přes Pelješac a využili trajekt do Korčuly, ale doporučuji si připlatit a využít trajekt ze Splitu do Vela Luky. Ušetříte čas řízení auta a cesta domů se dá takto v pohodě zvládnout za dva dny.

Nejlepším místem k pozorování se ukázal být přímo západní konec obce Zavalatica. Pozorovat zde můžete přímo z balkónu apartmánu, nebo popojít pár metrů do tmy pod ním, nebo „za roh“ asi 200 m po šotolinové cestě. Pozorovací místo výše v kopcích (500 metrů nad mořem) směrem na východ poblíž obce Pupnat také není špatné, ale zpětně jsem zhodnotil, že za tu cestu to nestojí a jel bych případně raději o nějaký ten kilometr víc na západ do vinic.

A teď už ten slavný Mazin. Toto místo jsme objevili s Vabrou a Konihlavem v roce 2009 během expedice nazvané Lapání hvězd 2009. Hledali jsme v oblasti jižně od Plitvických jezer, jezdili cestou necestou a nakonec zakotvili u silnice z obce Mazin do Dobrosela. Viz mapka všech pozorovacích míst.

V roce 2009 jsem zde pořídil velmi kvalitní širokoúhlé fotky, ale i zajímavé snímky přes objektiv 150 mm a malý Borg, a to i přímo z balkónu v obci Donji Lapac. Fotit jsme zde mohli 5 nocí v řadě a první dvě noci se severovýchodním prouděním považuji dodnes za dvě nejlepší zde prožité. Nebýt nadšenectví Pavla a Pavla, kteří mě tehdy vzali s sebou, těžko bych o tomto úžasním místě věděl. Konihlav pak přinesl astrofotografům skvělý portál astrofotky.cz, který využíváme dodnes. Reportáž z Lapání hvězd 2009 jsem uložil v PDF.

Fotografie Mléčné dráhy vznikla širokoúhlým objektivem Sigma 10 mm během úplně první noci na Mazinu v roce 2009 za velkého tepla a horší průzračnosti, která zviditelnila světelné znečištění především z oblasti kolem Zadaru. Detaily na astrofotky.cz (odkaz na větší verzi snímku).

Místo použité v roce 2009 již nebylo v roce 2010 průjezdné, a tak jsme s Karlem a Martinem z Jilemnice hledali jiné a k našemu štěstí jej našli na cestě pokryté štěrkem a kameny, ale průjezdné, poblíž dvou závrtů pokrytých vegetací. Tentokrát jsem měl možnost zde zažít vlhčí, ale chladnější noc, během které jsem pozoroval i dobsonem o průměru 250 mm, což byl neuvěřitelný zážitek. Vidět stín vrhaný Mléčnou dráhou a/nebo Jupiterem a naměřit s SQM-L 21,70 se mi od té doby nepodařilo. Reportáž je zde.

Panorama čtyř snímků 50mm objektivem a Canonem 30Dmod přímo z obce Donji Lapac vznikla za nadprůměrné noci v roce 2010. Více zde.

V roce 2013 přišla rodinná dovolená v Chorvatsku, ale podařilo se mi pobrat i nějaké vybavení a s Felicií narvanou k prasknutí jsme to vše úspěšně absolvovali. Pěkná noc mi vyšla už v Rakousku na Stuhlecku a hned o dva dny později bylo možné pozorovat i na Mazinu, byť to byla noc vyloženě průměrná a vysoko na kopec dojeli nějací výrostci a tak nebyl zcela klid. Opět jsem si ale ověřil, že i průměrná noc na Mazinu by byla odpovídající nadprůměrné u nás. Reportáž z cesty najdete zde.

Temná oblaka na Mazinu v roce 2013, expozice 20s, ISO1600

A jsme u cesty poslední v roce 2023, která astronomickými zážitky dala vzpomenout na nejlepší rok 2009. Vydali jsme se na rodinnou dovolenou, ale s tím, že cestou i na místě budu moci pozorovat hvězdy téměř bez omezení. Chatu na Stuhlecku jsme tentokrát vynechali a místo toho přespali pod širákem u Akátové rozhledny. Další noc byla plánována ve stanu na našem oblíbeném místě severně od Plitvických jezer, abychom byli v sedm ráno s prvními návštěvníky v parku a nemuseli tak jezera zažít s největšími davy. V té souvislosti je třeba zmínit, že půjdete-li severním vstupem č. 2, budete jen s pár lidmi u velkého vodopádu, ale nemusíte spěchat, první lodě přes Kozjak nejezdily ještě ani v osm a čekali jsme na ně možná až do devíti. Procházka pak byla za příjemných teplot kolem dvaceti opravdu hezká a poprvé jsem navštívil i horní jezera. Pro rodinu s malými dětmi bych je ale vynechal.

Třetí noc byla vrcholem naší cesty, protože na řadu přišel Mazin. Pochopitelně muselo spolupracovat počasí a je třeba říct, že my měli krom jedné noci každý den jasno. Po návštěvě jezer jsme se zajeli vykoupat na pláž v obci Rovanjska, což bylo skvělé, nepříliš zalidněné místo a opravdu dobrý nápad, i když zajížďka. Takže případně doporučuji. Naopak asi bych vynechal „vrelo rijeky Une“, tedy pramen této řeky nacházející se relativně blízko k Mazinu. Krásné modré jezírko v lesíku u skal navštívíte po krátké procházce do strého kopce a z kopce, ale hlavně tam i v sedm večer vybíral parkovné stařík, který si tak přilepšil nepěknou sumu Eur do vlastní kapsy (tuším 12 € a bohužel pro nás těsně před koncem jeho směny).

Na Mazin jsme dorazili kolem západu Slunce, což byl nádherný zážitek. Cesta dozadu k lesu byla pro naši současnou Fabii kombi pohodová, i když doporučuji jet hodně opatrně. Tentokrát jsem zakotvil úplně na konci na rovince se skvělým výhledem a fotil a pozoroval přímo od cesty. Stan jsme měli o kousek dál k lesu a bylo to nejlepší možné spaní vůbec.

Byl tam naprostý klid, auta dole prakticky nejezdila a jen po ránu, když jsme balili k odjezdu nás šokoval náklaďák s přívěsem valícím si to do lesů s návěsem pro kmeny stromů. Takže možné je tam asi všechno. Rány se ozývaly z lesa ještě dlouho, asi to moc s těmi velkými koly nehrotil a jel fakt rychle, ale osobák tam možná ani neprojede.

Noční Mazin, to byla kapitola sama o sobě. Moc času jsem neměl (noc z 9. na 10. 7. 2023). Setmělo se už po desáté večer, ale astronomická noc začala až ve 23 hodin SELČ a v 0:30 už byl nad obzorem Měsíc v poslední čtvrti a bylo to trochu znát. Snažil jsem se tedy stihnout maximum možného. Celooblohovku jsem krátce použil na Canonu 6D zvečera a na konci pozorování a mezitím fotila na Canonu 30Dmod (objektiv Sigma 4,5mm f/2,8 EX DC Circular Fisheye HSM).

Ve 22:30 jsem začal fotit sérii 30s expozic při ISO 1600 přes Samyang 135 mm a zaměřil se na co nejjižnější možnou oblast Štíra, než by vadil dole strom a zákal úplně u obzoru. Výsledný snímek je opravdu nádherný. Pak jsem samozřejmě věděl, že se mi tam nevešel výše ležící „modrý kůň“ v Hadonoši a tak jsem nafotil ještě alespoň osm snímků o jedno pole výše.

Když jsem viděl na displeji tu neskutečnou nádheru, nasnímal jsem ještě panoramu snímků Mléčné dráhy, tedy pole navazující směrem doleva. Něco tak neskutečně parádního jsem dosud nikdy nevyfotil, takže nelituji, že jsem tím ztratil pár drahocenných minut.

Do východu Měsíce zbývala hodina a já věděl, že teď je na řadě druhý excelentní objektiv Sigma Art 35 mm, který při cloně 2,2 kreslí také téměř dokonale i na fullframe. Nejprve jsem s ním ale musel zkusit panoramu devíti snímků kolem jižního obzoru (tři snímky ve třech řadách), kterou považuji také za jeden z nejlepších záběrů, co jsem tam pořídil. Expoziční čas byl 10 sekund při ISO 6400. To je něco neskutečného.

Ve 23:35 jsem 35tku namířil co nejníže to šlo, aby nebyly vidět stromy nebo kopce u obzoru a vyfotil sadu snímků středu Mléčné dráhy, kterou jsem zkoušel už v roce 2010. Tehdy se ale po osmi snímcích zarosil objektiv a navíc šlo o zoom 17-85mm při cloně 4 a ISO 1600. Tentokrát jsem použil brutální sílu fullframe Canonu 6Dmod, který je asi nejlepším astrofoťákem všech dob, minimálně do roku 2020, ale pro mě asi doposud, neb na drahé bezzrcadlovky nemám  a ani nevím, jak fotí (snad Petr Horálek ukazuje, že asi docela dobře :-) ). Pořídil jsem opět 31 expozic, včetně té první zkušební tedy v podstatě půlhodinu dat a výsledek? To je prostě jiná liga, než od nás z ČR.

Od 00:15 do 00:35 došlo ještě na zmíněné celooblohovky, abych měl co nejdokonalejší data ještě „za tmy“. Myslím, že jsem na Mazinu zažil, jak sám říkám, třetí nejlepší noc v životě. Ale když se dívám zpět na snímky, je docela možné, že byla vůbec nejlepší. Světelné znečištění k jihu ani západu si totiž okem vůbec nevybavuji, na fotce vidím jen Gračac utopený v údolí a nějaký světelný zákal asi z dalekého Splitu a okolí. Na severu jsem slabou záři viděl, asi jako když u nás nenastane úplně astronomická noc, zřejmě z bosenského Bihače. Mléčná dráha byla dokonale prokreslená a i když jsem zapomněl vzít SQM, podle vzhledu detailů temných oblak vím, že šlo o vynikající noc, kterou jsem už pak v Chorvatsku nezažil.

Za vrchol, na který jsem se těšil, bych považoval asi pozorování tmavého koně mezi Štírem a Střelcem, jehož zadní/spodní část se nazývá Dýmka. Výrazně viditelný byl tento temný kůň díky větší výšce nad obzorem a temnotě oblohy obecně. V Česku je zřejmě nemožné to vidět, leda mi napíšete o opaku. Na Mazinu byl ovšem nejvýraznější a to i oproti jiak skvělé Korčule, o níž píšu níže. Pohled triedrem 8×42 (Meopta MeoPro HD) byl fantastický. Kdo ho zná, ví jak transparentní pohled dává, považuji ho za rovnocenný s běžným 10×50. Zvláště nádherné byly temné mlhoviny vpravo od M25 tvořící zvláštní mozaiku temných a světlých pruhů a fleků.

V triedru 20×80 byly dobře patrné některé dosud nevídané detaily a pohled tímto obřím binarem se blížil i pohledům přes SCT 150/1500. Největší dalekohled s okulárem 25 mm podal nejlepší výsledky hlavně na kulových hvězdokupách a mlhovinách. Naprosto nepopsatelně rozlehlá je v těchto tmavých loklaitách mlhovina Laguna se třemi hlavními laloky, Trifid, kde jeho červená část tvoři větší kolo a modrá menší elipsovité kolo nad ním. Labuť či Omega M17 je vidět jako velká skvrna jako na fotkácha podobně rozlehlý je i Orlík M16. Velmi zřetelná je Amerika NGC7000, tu vidíte zřetelně bez nutnosti používat filtry a dokonce vidíte i základní náznaky Pelikána, který je jinak oproti ní většinou nevýrazný až neviditelný. Z řasových mlhovin samozřejmě vždy nejvíc vyniká NGC 6992, v SCT bylo dobře vidět i koště kolem jasné hvězdy, v binaru jsem už jen tušil jeho část. V SCT jsem ale tušil i Peckeringův trojúhelník.

Z hvězdokup lze zmínit okem viditelnou M13 a samozřejmě že nádherně se jeví v SCT všechny ty nejlepší, tedy M4, 13 a 22 (M28 byla tak výrazná, že jsem ji zprvu s 22 zaměnil). Za zmínku určitě stojí zde viditelný nevýrazný obláček Mléčné dráhy nízko u obzoru pod hvězdami mí Sco. Samotná viditelnost celého Štíra je super zážitek. Pohled na jasný oblak Mléčné dráhy v nemž se utápí hvězdokupa M7 stojí za vidění. Vpravo nahoru od něj Motýlek M6 je pohledná hvězdokupa uprostřed temné části středu Galaxie.

Mazin tedy nezklamal, spíše naopak, protože tuto noc z neděle na pondělí tam byl svatý klid a na řadě byly zážitky z ostrova Korčula, který jsem letos vybral i vzhledem k vzpomínkám Vabry z let minulých, že je vhodný pro dovolenou s rodinou. V lednu jsem zamluvil apartmán Tanja v obci Zavalatica. Jde o poslední dům na západním konci malé obce s výhledem na moře a ostrov Lastovo, považovaný za nejtmavší místo Chorvatska. Samotná Zavalatica a  okolí se ale ukázala být také extrémně tmavou lokalitou a možná nejlepším místem na Korčule vůbec nejen pro rodinu, ale i astronoma.

Noci byly čím dál teplejší, ale určitě nejlepší byla hned první noc z 10. na 11. 7. a jen škoda, že jsem byl poměrně unavený a nad jihem chodila vysoká oblačnost, jinak bych měl i víc nádherných snímků. I tak jsem udělal dobře, že jsem vyrazil jednak pár set metrů na západ do úplné tmy po cestě podél pobřeží. Ale vydal jsem se i dolů do zátoky a měl šťastnou ruku, když jsem při snímání panoramatu zkusil nasvítit vodu, což nebylo vůbec lehké (vyžadovalo to trefit správně krátký okamžik svícení během 15s expozice při ISO 10 000).

Pohledem přímo z balkónu na dokonalou Mléčnou dráhu jsem se rozloučil s první nocí na Korčule a věděl, že tohle bude fakt skvělý zážitek i zde.

Druhou noc jsem vyrazil autem do zatáček ve výšce 500 m nad mořem nad obcí Pupnat s nadějí, že zde bude třeba o něco lepší obloha, kterou již stále více zhoršoval zákal nad mořem, což jsem očekával, že tu bude typický problém. Nahoře jsem usoudil, že rozdíl je nepatrný. A i výhled byl kvůli kopci nad východem a okolním keřům horší. Na rozpadlém domku jsem usadil celooblohovku a dole fotil místa výše nad obzorem.

Cílem bylo snímat kometu C/2023 E1 (ATLAS) v Malém medvědovi, mlhoviny v Labuti (pro porovnání s fotkou z Jizerek) a Jižní korunu, která tou dobou zrovna kulminovala. Legrační bylo, že jsem zapomněl stáhnout ISO po udělání zkušební expozice, ale snímky byly použitelné i při expozici 1 minuta při ISO 6400 a cloně 2,2. Něco takového je u nás zhola nemožné (v Jizerkách jde snímat při cloně 4 a ISO 1600 asi 4 minuty, což je v přepočtu na clonu 2 právě tak ta jedna minuta na ISO 1600, zřejmě by tedy šlo i ISO 3200, ale víc ani náhodou, to už by bylo oranžové mlíko). Přikládám neupravené foto a následné zpracované snímky.

Následující noc, už třetí jasnou v řadě na Korčule jsem vyrazil opět jen po cestě na západ a nasnímal jen nějaké celooblohovky ze stativu a pár snímků jižní části obzoru Samyangem 135 mm, taky jen kratinké expozice ze stativu (únosné byly 4 sekundy při ISO 12800). Nad obzorem byl zákal a snad i slabá vysoká oblačnost v dálce, takže to lepší než na Mazinu nikdy nebylo. Alespoň byl obzor úplně černý, což bylo něco, co bych chtěl zažít častěji. Ostatně, stačilo vyjít z apartmánu, stoupnout si mezi dvě poslední lampy a podívat se k jihu. Mléčnou dráhu jste v tu chvíli viděli lepší než na Jizerce a dost možná i než na Šumavě. A stačilo popojít asi 150 metrů do tmy a bylo to dokonalé. No a nakonec jsem zjistil, že kryt sloupem na rohu balkónu jsem mohl fotit a pozorovat přímo z balkónu a nemělo to chybu.

Čtvrtý den byl jediný, kdy večer bylo zataženo a větrno. Tento den jsem se těšil, že uvidím temné mraky nad mořem a tak jsem po setmění koukl ven a nečekaně zjistil, že mraky nikde. A tak jsem okamžitě nasnímal širokoúhlé záběry Mléčné dráhy přímo z balkónu. Bylo to jen asi půlhodinové okno, než se začalo opět zatahovat. A dočkal jsem se v dáli temných pruhů oblak s jasem podobným, jako nejtmavší trhliny v Mléčné dráze. To se musí vidět, to se nedá popsat. V těchto tmavých lokalitách to půdobí tak, jakoby vám prostě najednou mizela Mléčná dráha a hvězdy a vy nevíte proč. Viděl jsem to už na Mazinu a poprvé tedy i na Korčule.

Poslední noc jsme vstávali před pátou, protože trajekt do Splitu jezdí pro mě nesmyslně už v 6:15, ale co už, když chcete být v půl desáté ve Splitu na ulici. Vlastně ideální na cestu domů. A tak jsem fotil jen ze začátku noci asi do půlnoci, ale i tak to bylo hezké rozloučení se Zavalaticou. Se soumrakem kolem půl jedenácté jsem poprvé zažil výrazný zdroj světelného znečištění, a sice trajekt (nepočítaje v to samotnou Zavalaticku, kde pár domů svítí opravdu hodně nepříjemně, ale na pozorování to nemá vliv, když si stoupnete do stínu domů nebo keřů). Ta loď zářila tak, že snímání Mléčné dráhy nebylo možné a byla klika, že to bylo jednou a naposledy. Ale trvalo to jen asi čtvrt hodiny, než zmizel na západě. Byla to parádní noc s opět o něco lepší průzračností a skutečně skvělá tečka za neuvěřitelným Chorvatskem 2023.

Cestou zpět jsme navštívili Postojnskou jamu, která je sice drahá, ale něuvěřitelná a tak opravdu doporučuji nevynechat. Navíc nedaleko v obci Črni Vrh bylo celkem dost levné ubytování. Já navíc popojel do osady Zadlog a nafotil zde pěkné celooblohovky. Bylo znát, že to už není tak tmavé místo, jako v Chorvatsku, ale byla to další jasná noc v řadě a musel jsem uznat, že kolegové, známí kometární astronomové v čele s Hermanem Mikuzem, zde mají výborné podmínky k pozorování.

Cesta domů přes Rakousko po A9, pak přes Linec, kde jsme se dvě hodiny prošli a po D3 a D10 už šla hladce a tak jsme byli vlastně za dva dny doma. Tuto variantu cesty zpět tedy při dobrém počasí taky doporočuji.

Z cesty jsem si, jak vidíte, přivezl neskutečné zážitky, spoustu fotografií, které budu zpracovávat ještě řadu týdnů a hlavně pozantek, že za tu cestu to prostě stojí. Doufám, že už to nebude trvat dalších deset let.

Jak vidíte, spojit astronomickou a rodinnou dovolenou je asi možné a to jak letecky, jak ukazuje Aleš, tak autem, jak naznačuje tento report. Vic navíc ukázal, že vyrazit se dá i bez rodiny do rumunských hor, takže máme ještě co zažít. Ať se vám někdy dovolená taky vydaří. Já vím jedno jistě, asi už těžko někdy zažiju 9 nocí po sobě, kdy jsem mohl fotit (plus další dvě po cestě, kdy jsem nefotil, nepočítaje mobilovky na jihu Moravy). To prostě nenaplánujete, to se musí stát.

MaG

Vloženo: Sobota, 5 srpna, 2023 , 13:19 , kategorie: Mimořádné noci. Reakce na článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.