Pohádka o jizerské tmě
Čtvrtek 14. listopadu 2019
Za dávných časů, které pamatují ti nejstarší z nás, vládla v noci Paní tmy. Po západu Slunce rozšiřovala po kraji svůj temný závoj posetý hvězdami a hvězdičkami. A bylo dobře. Ptáčci v noci spali a ve svých hnízdech se neodvážili ani pípnout. Jeleni v lese spokojeně odpočívali ve svých ložích. Lidé také v noci spali a když museli vyjít ze svých příbytků svítili si na cestu lucernami. Dokonce za ještě starších časů, když městská stráž přistihla někoho bez lucerny nebo pochodně, považovala ho za lapku a podle toho s ním také zacházela.
Byly to dobré časy. Život plynul podle řádu a lidé a vlastně všichni tvorové byli spokojeni a zdraví. Hvězdáři mohli každou noc pozorovat a počítat i ty nejslabší hvězdičky a zkoumat záhady Všehomíra.
Jednou se však na světě objevil černokněžník. Vlastně to nebyl černokněžník, ale byl to světlokněžník. A ten se usadil zprvu v královském městě. A začal své dílo.