Astronomické události

Zhůří, zaniklá obec vypínající se kdysi na oblém hřbetu nad šumavskými pláněmi, jejíž poslední zbytky, kdysi mohutná stavení, postupně splývají s okolní přírodou. V hlubokém klínu hory, pod opuštěnou vsí, již celé věky řeka Vydra ohlazuje balvany trčící z jejího koryta, němé to svědky věků před dávným úsvitem prvních dní našich vzdálených předků. Ty oblé kameny mlčíce stojí tisiciletí v hučících vodách mladé řeky a možná vzpominají na večery, kdy nebeská krása nad jejich žulovými temeny nebyla zahalena světlem z našich měst. Jen ve vzácných chvílích, když města v okolí pohasnou, můžeme i my, pomíjiví, pozvednout hlavu a uzřít tu nekonečnou krásu hvězd společně s nesmrtelnými kamennými strážci z údolí řeky.

(Pokračování textu…)

A zas byl podzim a s ním plno práce. Větříky česaly stromům koruny, větry metaly zemi jak před posvícením a mrazy se posilovaly spánkem na velkou zimní robotu. (Pokračování textu…)

Kdesi hluboko v podvědomí, překryta vrstvami a změtí vzpomínek, nekonečně daleko od překotného toku myšlenek dneška, leží ve mě, a veřím, že i v mnohých z Vás, náklonnost k vysokým horám. K horám takovým, jenž v dávných dobách nebylo možné překročit a k jejichž věčně zasněženým hřebenům se vzhlíželo s pokorou, úctou a respektem. Kdysi jsem v nich často pobýval… Léta plynula a navštěv na škodu ubylo. Roky jsem v horách nebyl, ale ten protiřečící se pocit klidu a ohromení vytanutého ze shlédnutí díla prostoru, země, světla a času, ten, jenž jsem si jako svědek odnášel vyrytý ve svém srdci při sestupu z jejích strání dolů, ten ve mně zůstal…

Vzdálená Edelweissspitze je hranicí dvou odlišných světů. Hranicí, kde kámen opírá se o nebeskou klenbu. O tu, ze které ve dne naše Slunce bíle rozzáří věčně zasněžené hřebeny Vysokých Taur. V noci, poté, jasné paprsky vystřídá stříbrná slabá zář prastarého světla z miliard nepředstavitelně dalekých hvězd. To světlo stále ještě svítí na nedotčeném černém sametu noční tmy v prapůvodní kráse. Svítilo tak mnohem dřív, než se objevili první lidé, a bude svítit i poté, co zmizi poslední. Ty hvězdy svítí právě teď i proto, abychom znovu a znovu přicházeli a byli diváky v jejich tichém jevišti věčnosti.

(Pokračování textu…)

K napsání tohoto příspěvku mě přimělo pozorování přechodu Venuše přes Slunce z Wysoké Kopy. Aby to nevyznělo, že se chlubím cizím peřím, tak se hned na začátku přiznám, že jsem tento úkaz prospal doma v posteli a nic z toho na vlastní oči neviděl. Druhý den mě čekaly povinnosti, které se svojí četností blíží četnosti tranzitů Venuše a tak jsem dal přednost spánku. Večer poté jsem s úžasem pročítal přehršel reportů z oné události. V úplně nejhezčím a nejkrásnějším článku jsem se dočetl o východu Slunce před oficiálním východem Slunce, k němuž v tomto případě nedošlo následkem psychického nátlaku na kohouta nebo Jitřenku, jak tomu bývá v ruských pohádkách, ale díky poloze pozorovacího stanovište. Nedalo mě to a s HoPiho pomocí jsem oprášil matematické dovednosti, abych vyrešil tuhle jednoduchou úlohu ze středoškolské matematiky.

Úloha: KaListé se nacházejí na Wysoké Kopě, 800 metrů nad zemským povrchem. V jaké výšce pod horizontem bude vycházet Slunce (ono bude vycházet na obzoru, ale pod geometrickým horizontem) ?

Řešení: Z pozorovacího stanoviště vedeme tečnu k zemskému povrchu. Poloměr Země je Rz=6378km, výška stanoviště h=0,8km. Hledaný úhel je

alfa = arcos(Rz/(Rz+h)) ~ 0.9 stupně

Tedy severovýchodní obzor na Wysoké Kopě je necelý stupeň pod horizontem. To znamená, že po východu sluneční disk urazí ještě nejméně dva svoje úhlové rozměry, než se dostane nad skutečný horizont!

V neděli před velikonocemi se v Mříčné u Jilemnice uskutečnil zajímavý experiment, jehož cílem bylo zjistit závislost konzumace různých druhů pizz na výslednou MHV (mezní hvězdnou velikost) pozorovatele. Výběrem testovacího souboru pizz byl pověřen Karel Bůna a to proto, že je z nás nejzkušenějším gurmánem. Úkolu se zhostil se zodpovědností sobě vlastní. Nejprve navrhnul a po odsouhlasení zbytkem výzkumného teamu následně i zaopatřil následujicí seznam pizz:

1. pizza Hawaiská
2. pizza Modenská
3. pizza Capriciosická
4. pizza Mexická

Každý z účastníků experimentu musel dodržet půldenní půst, což s vidinou vyšší MHV nebyl pro nás astroamatéry vůbec žádný problém. Osobně jsem držel pro jistotu půst celodenní – co kdyby…

Takže, abych to za nás liberecké učastníky shrnul, žizniví a vyhladovělí jsme v 19:00 vyrazili z Liberce kurz Mřičná. Cesta utekla tempem rockenrollu, to když hluk našich kručících žaludků zahánělo rádio Beat. V Mříčné nás uvítal pan Bůna a sdělil nám, že žádná pizza není a nebude a že celý experiment je hovadina.
Zpočátku mě to nedocházelo a jen jsem na něj tupě a hladově zíral. Potom se ozval žaludek a já si to všechno uvědomil. Mozek se začal bránit a z posledních sil promuvil přátelsky ke Karlovi: „Karle už s tím prestaň…, kde je máš schovaný?!“ Načež se Karel obrátil k ostatním účastníkům experimentu a pravil: „Kluci, vy jste mu to neřekli? Láďo, oni ti to neřekli? Vždyť to byla legrace… Tys mě to vážně věřil? Tys mě to věřil???“ V tom se na mně zhroutil svět.

Po nějaké době Karel vytáhl pizzy z auta – asi ho přestal bavit pohled na můj zoufalý výraz. A to neměl dělat, jelikož jsme se vrhli na krabice, jako smečka hladových vlků, experiment-neexperiment, pizzy do pěti minut zmizely v našich útrobách. Jelikož první krok pokusu byl odhad MHV s prázdným žaludkem, tak jsme tímto celý experiment úplně zazdili.

Naštěstí hrátky s MHV nebyly vůbec nosnou náplní setkání v Mříčné. Tedy, mezi námi, on to žádný experiment nebyl, ona to byla hostina pod nádhernou oblohou, o kterou se postaral jednak jmenovaný Karel Bůna a druhak studená fronta, která několik hodin před naším příjezdem vydrhla nebe do sytě modré barvy. Večeři nám tak mohl na západě krášlit zapadající Jupiter a nad ním Venuše, kterou z levé strany pronásledoval Orion a nad tím vším se klenula zimní Mléčná dráha, která dokonce ve Vozkovi slabě odhalila i skyté otevřenky M38, M36 a M37.

Nad Jilemnicí se nás sešlo 6 – Cassi, Vic, Karel, Marrat, Ládis a já. Astronomická noc byla krátká, jelikož Měsíc (M0) vycházel něco po půl desáté. A tak jsme měli asi jen hodinu a půl času na zjištění, jestli jsou všechny známé objekty hvězdné oblohy na svých místech, tedy jestli je někdo neposunul, zda-li do nich někdo něco nepřidal či, jestli je někdo dokonce neukradl. Kolem půl desáté Vic, nejrychlejší z nás, radostně hlásil, že všechno, co je známé už z dob pana Messiera a co se dalo v tu chvíli z Mříčné vidět, je tam, kde má být. A nám všem spadl kámen ze srdce. Pak sme se dali do sledování slabších objektů z nichž mně nejvíc utkvěla v paměti dvojice galaxii NGC 3607 a NGC 3608 ve Lvu, které našel a s námi se o ně rozdělil astrolabužník Ladis.

Na obě galaxie a nejen na ty jsem měl možnost podívat se i v Karlove 30tce, která byla ustájena na montáži EQ6. EQ6 je astronomická montáž, co sama sleduje denní pohyb hvězd, čímž velmi usnadňuje pozorování. Vic se věnoval pozorování oblohy svým megabinarem a ve chvílích, kdy odběhl od svého dalekohledu, jsem zaujal jeho místo a mohl tak v tichosti obdivovat nejen nádherné otevřené hvězdokupy ve Velkém psu, ale hlavně kouzlo pohledu do vesmíru, které dokáže zprostředkovat tento přístroj. Z objektů sluneční soustavy mně zaujal Saturn, v Karlově dalekohledu s dobře patrným Cassiniho dělením v prstenci. A potom už vycházející Měsíc. Měsíc sice nebývá mezi astronomy příliš vítaným hostem, nicméně okamžik, kdy vchází na oblohu, kdy se prodírá skrze vzdálený les a jeho okraj plný kráterů chvílema plave a chvílema ve vlnící se atmosféře jak plameny hoří, je takovým silným zážitkem, že ho rád doporučím všem, kdo toto ještě neznají.

Východ Měsíce pak ukončil naše jarní pozorování. Dávno před tím Cassi vyfotil podvečerní snímky oblohy s Venuší, dofotil i panoramata Mříčné a vyfotil i našeho hostitele Karla Bůnu, kterak ve stoje vysává z okuláru svého dalekohledu světlo z objeků vzdálených desítky milionů světelných let:

A touto Cassiho fotografií bych chtěl Karlovi poděkovat za pozvání, pizzu, krasný podvečer a především milou společnost. Díky, Karl.

Ladin a spol.

S rostoucí mírou rušení světla tmou, která kazí lidem pohled na přirozené noční nebe poseté tisíci lampami umělého osvětlení, vyvstala potřeba popsat noční oblohu s ohledem na kvalitu jejího nasvícení. Mezi světelnými amatéry rozšířená metoda počítání lamp často selhává na individuálních pozorovacích schopnostech. Sofistikované a objektivní metody profesionálů založené na použití přesné měřící techniky (přístroje známé pod zkratkou „LQM“ – light quality meter) jsou bohužel široké komunitě světelných amatérů nedostupné. S převratným postupem určení kvality nočního nasvícení přišel roku 2005 rakouský světlařský amatér českého původu Johann Majzner, který svou metodu publikoval pod názvem „Die Luchtekurvenskala“. Tato metoda byla světlařskou komunitou všeobecně přijata a je často zmiňována pod názvem Majznerova stupnice degradace světla. (Pokračování textu…)

Z wikipedie:

Tučňák jizerský je vzácný endemit tučňáka císařského. Žije v ukrutných mrazech u Pešákovny na Jizerce. Spatřit ho v denních hodinách je zhola nemožné, jelikož po většinu dne spí. Vstává k večeru a po zbytek noci kouká na hvězdy, čímž se zásadně liší od svých bratranců z jižní polokoule.

Předposlední únorový týden do našich končin zavítala tlaková výše z Ruska a uhodily kruté mrazy. Rtuť teploměru v Jizerkách klesala nějakých 20 stupňů pod nulu, v mrazové kotlině na Jizerce dokonce ještě níž. Konstelace jasného počasí a Měsíce v poslední čtvrťi byla dostatečným lákadlem k tomu, abychom překonali teplotní rozdíl mezi vyhřátým domovem a mrazivou Jizerkou. V mém případě se jednalo o nějakých 50 stupňů Celsia – svůj byt vyhřívám na 22 °C, přičemž na Jizerce bylo −28 °C. Arktického dýchánku na Jizerce se zúčastnili zkušení polarníci Vic, HoPi, Cassi a moje maličkost. V době příjezdu bylo jasno, bezvětří a teplota už zmíněných −28 °C. (Pokračování textu…)

Po přečtení titulku tohoto článku, bych se ještě před pár lety domníval, že v Jizerských horách spadla v lepším případě přistála nějaká mladší sestra ultramoderního bombardéru B2 armády USA. Od té doby uteklo trochu vody a dnes vím, že v astronomii je jako Bx uváděna buď spektrální třída hvězd nebo stupeň Bortleho škály. Bortleho škála má devět stupňů, nejnižší devátý stupeň odpovídá obloze uvnitř velkoměsta, první stupeň potom odpovídá obloze bez jakéhokoli světelného znečištění. Výborný popis Bortleho škály od Michala Bareše najdete na jeho stránkách.

Po tomto úvodu musí být i uplnému laikovi jasné, že v Jizerkách nepřistála létající pevnost, ale událo se uplně něco jiného, co souvisí s tmou a s astronomií. Onou událostí bylo několik po sobě následujících jasných podzimních nocí, které se vyznačovaly, na naše středoevropské poměry, výrazně temnou oblohou.  Neobyčejně temná obloha, se slabými stopami světelného znečištění nízko u obzoru, kterou bylo možné vidět v Jizerkách ve dnech 11. 10. 2010 a 12. 10. 2010, byla způsobena dvěma faktory. Jednak extrémně nízkou vlhkostí vzduchu v atmosféře až do výše 6 km (na hřebenech hor se pohybovala v rozmezí 10%–20%) a jednak inverzní vrstvou oblačnosti, která první noc pokrývala Polsko, Frýdlantsko a Liberec (v Jablonci n. N. bylo jasno) a následující den pokrývala Liberec, Jablonec n. N. Na Frýdlantsku a dále v Polsku se inverzní oblačnost částečně protrhávala.

Jednoduše řečeno, velká města byla pod pokličkou a světlo, které skrz inverzní vrstvu uteklo ven, se nemohlo skoro na ničem pořádně rozptylovat a unikalo tak volně do vesmíru…

Jak takový podvečerní oceán mraků vypadá, zachytil 12. 10. 2010 Martin Gembec ze stanoviště na Královce.

11. 10. 2010 Rozdroże

Posledních několik dnů se mě držela viróza, venku bylo jasno, kamarádi jezdili po nocích po hvězdách a já tak maximálně počítal hvězdy na plakátu v pokoji. Viděno zpětně jsem (Pokračování textu…)