Na březnové obloze nás večer potěší Merkur. Největší elongace nastává 25. 3. a jde o nejlepší viditelnost této planety za celý rok. Dalším lákadlem je kometa 12P/Pons-Brooks. Ta nyní bude atakovat hranici viditelnosti okem, ale pokud náhle nezjasní, bude třeba ji hledat dalekohledem, protože bude na večerní obloze nízko v Andromedě. Jarní rovnodennost nastává 20. března.
Mapku v PDF s přehledem úkazů stahujte zde: skymap_03-2024.pdf
Dnešní krátké částečné vyjasnění kolem poledne mi konečně umožnilo podívat se na obří skvrnu, resp. skupinu skvrn AR3576, která je momentálně přímo na středu slunečního disku.
Jak v lednu počasí nečekaně spolupracovalo, tak nyní předpověď na období kolem novu (9. 2.) není zdaleka tak příznivá. Pro případ, že by se znenadání vyjasnilo, přinášíme s předstihem další kometární okénko. Sestaveno je na základě několika kratších kometárních seancí za ne zcela ideálních podmínek na přelomu měsíců. Na slabé mršky se tak asi ani nedostane. Ale…
Z únorové večerní oblohy se nám postupně vytratí planety Saturn s Neptunem a v ranním svítání zmizí i Venuše. Můžeme se, ale pokochat pěknou kometou 12P/Pons-Brooks. Již nyní je viditelná triedrem (večer i ráno) a v následujících týdnech bude ještě zjasňovat. Tak ji nepropásněte, další šance na spatření bude zase až za 70 let…
Kometa Pons-Brooks nakonec prodělala menší zjasnění také v lednu. Pečliví amatérští astronomové zaznamenali zjasnění 18. ledna 2024 asi o dvě magnitudy. Skutečně, vzápětí se ve vnitřní oblasti komy objevil nový světlý oblak prachu a později zjasnila také vnější slabá obálka zelené barvy, svítící uvolněnými plyny. Díky tomu je kometa na konci ledna vidět opět i triedrem, byť to není žádná hitparáda a mnohem lepší zážitek dá až větší dalekohled.
Předpověď počasí skýtala 20. ledna šanci na jasnou oblohu, a tak jsme anoncovali pozorování pro veřejnost na turnovské hvězdárně. Sešla se asi desítka zájemců. Ještě za soumraku jsme namířili dalekohled na Saturn. I přes malou výšku nad obzorem byl obraz velmi dobrý. Následoval Jupiter, kde byl obraz opravdu luxusní – seeing nám tentokrát přál a na disku planety bylo vidět spoustu jemných detailů.
Za ta léta, co se bavím astrofotografií jsem se ujistil, že jednou z nejobtížnějších disciplín je širokoúhlá fotografie zimních souhvězdí. Faktorů, které ovlivňují, co vše se může postavit proti je mnoho. Jedním z faktorů je vybavení – přeci jen je rozdíl, jestli na to jdete s Canonem 30D a 50mm objektivem při cloně 4, nebo Sigmou 35 mm na f2,8. Dalším důležitým faktorem je čas, který tomu můžete věnovat. A ten se zase často neprotíná s tím nejdůležitějším, kterým jsou vrtochy zimího počasí. Tu si stěžujeme na inverzi a přitom se dá obětovat čas a benzín a dojet tam, kde mraky nejsou, nebo vyjít na vysoké hory. Tuhle si zase stěžujeme na velké mrazy, když už se konečně vyjasní. Nakonec přeci jen za ty roky vychytáte nějakou tu noc, kdy na to trochu času je a obloha spolupracuje. A tak vznikly i moje nejoblíbenější zimní fotky, širokoúhlé pohledy na Oriona a okolí.
Před dvěma týdny (od 8. do 10. ledna) jsme se po dlouhé době dočkali jasných bezměsíčných nocí, a to rovnou tří za sebou. Při pohledu na tak slibnou předpověď mi bylo jasné, že takovou příležitost bych si neměl nechat ujít, kor když předchozí měsíce na tak pěkné počasí moc bohaté nebyly.
Proto jsem chtěl něco vyfotit. Dlouho jsem přemýšlel, jaký objekt vybrat. Po diskuzi s mým kamarádem Kubou Kuřákem jsme se shodli na tom, že bych měl zkusit právě Plejády – jasnou otevřenou hvězdokupu v souhvězdí Býka, kterou můžete znát také pod názvem M45, Kuřátka, Sedm sester, Subaru nebo třeba Matariki (což je označení, které používali maorské kmeny na Novém Zélandu při tvorbě svého kalendáře :-)). Tato hvězdokupa je obklopena nádhernými reflexními mlhovinami a všude kolem se nachází také spletité „sítě“ temných mlhovin, které jsem si rovněž přál zachytit.