Měsíční odyssea
Přestože sobotní noc nenasvědčovala žádnému astronomickému zážitku (Měsíc krátce po úplňku, vysoká oblačnost a extrémní vlhkost vzduchu), opak byl nakonec pravdou. Krátce po setmění jsem se vydal k nedaleké škole na Žižkově vrchu, odkud mám slušný výhled na jihozápadní obzor. V ruce jsem nesl kufřík s triedrem Delta 15×70 ED…
V lehkém zákalu nad horizontem jsem brzy identifikoval načervenalého Smrtonoše (jak nazývá Marta doktor Guth v českém překladu Flammarionova díla Astronomie populaire z roku 1879). Ve 4,4° zorném poli triedru se záhy objevila i kulová hvězdokupa M22. Vrátil jsem se domů, v klidu sledoval televizi a průběžně pokukoval z okna na vycházející Měsíc. Když vystoupal trochu výše nad obzor, vzal jsem do ruky menší triedr 10×50 s větším zorným polem a pokochal se jeho poutí v Hyádách. Po 21 hodině mi Vic připomněl opozici asteroidu č. 6 Hebe, tak jsem zabrousil do Eridanu, který se pomalu zvedal nad jihovýchodem. Protože tímto směrem mám z domova fotbalový stadion FK Jablonec a právě probíhal ligový zápas, tak mi tuto část oblohy kromě Měsíce osvětlovala ještě flotila reflektorů ze stadionu. Nicméně od Rigela v Orionu jsem postupně doskákal až k lambda Eri a pak už nebyl problém Hebe v triedru 15×70 jako hvězdičku osmé velikosti dohledat. No, a když už jsem našel Hebe, tak jsem si nemohl nechat ujít ani Nebešťanku a Vodopána (Uran s Neptunem). Tím skončila první fáze mého sobotního dobrodružství.
Ta druhá, vlastně už nedělní, započala krátce po půlnoci, když jsem vyrazil na hvězdárnu do Turnova. Zakalený svit reflektorů a cáry mlhy cestou jen potvrzovaly vysokou vlhkost. Taktéž voda stékající po kopuli nevěstila nic dobrého, ale přesto jsem namířil 6“ refraktor na Měsíc a byl mile překvapen. Kulminoval právě téměř 60° nad jihem a obraz v okuláru byl velmi klidný. Umožnil mi užívat až 592 násobného zvětšení, ale ponejvíce času jsem pozoroval s použitím binokulární hlavice při zvětšení 225x. Ihned mne upoutal kráter Petavius, studiu jehož soustavy mohutných brázd Rimae Petavius a středovému vrcholku (no spíše pohoří) jsem věnoval snad desítky minut. Neméně zajímavá byla oblast Moře nepokojů. Kromě dobře viditelných drobných kráterů Curtis a Eckert (oba 3 km) jsem podrobně studoval kráterové jamky mezi Prom. Lavinium a Prom. Olivium. Fascinující dlouhé ostré stíny vrhalo pár bezejmenných vrcholků na východním okraji Mare Crisium mezi Dorsa Harker a Dorsa Tetyaev.
Ve 3 hodiny jsem dalekohled otočil na Kralomoc (jak Guth ve vzpomínaném díle zove Jupiter), abych ve 3.15 sledoval výstup Europy zpoza desky Jupitera. O pár minut později naopak vstoupil na ni stín Io. Bohužel zde obraz nebyl tak brilantní jako u Měsíce, dobrý seeing sice udržoval obraz velmi klidným, ale asi vysoký obsah vody v ovzduší způsobil nižší kontrast a ne úplně ostrou definici detailů. Krátce před čtvrtou hodinou ranní se oba trabanty vzájemně přiblížily natolik, že se skoro dotýkaly. Po půl páté začal přechod Io, ale pozoroval jsem toliko jeho zmizení. Pak nastal čas se na chvíli natáhnout na gauč v posluchárně, abych před šestou hodinou vyrazil na Kopaninu shlédnout poslední představení této zajímavé, ale pomalu končící noci. Vycházel totiž právě Dobropán (Merkur), aby mě doprovodil na cestu domů. Když jsem kolem půl sedmé odemykal domovní dveře, svítil skoro 10° vysoko nad Černou studnicí na blednoucím nebi. Takže i na obloze, které vévodí Měsíc téměř v úplňku, se najdou náměty na zajímavá pozorování.
Aleš Majer