Za dráhou Neptunu dnes rozeznáváme kromě transneptunických planetek také skupinu těles označovaných jako trpasličí planety. Může za to kongres Mezinárodní astronomické unie, který v Praze roku 2006 zařadil Pluto mezi tento typ těles. Řekněme, že hranice mezi trpasličí planetou a planetkou je zde zhruba určena velikostí, neboť běžné planetky tohoto tzv. Kuiperova pásu planetek mají velikosti řádově do stovek kilometrů a často i nepravidelný tvar. Největší tělesa, jako je Pluto, však mají velikosti nad tisíc kilometrů a tvar koule. Právě to je řadí mezi trpasličí planety. Největším známým tělesem Kuiperova pásu je pravděpodobně Eris. Ta je srovnatelně veliká, nebo o malý kousek větší než Pluto. Rozměry dosud nebyly určeny s dostatečnou přesností. Nejjasnějším tělesem je potom Pluto, který má nyní kolem 14,2 mag a proto byl objeven jako první už v roce 1930. Kdyby tehdy Clyde Tombaugh, objevitel Pluta, hledal i trochu výše nad rovinou drah planet (ekliptikou), nepochybně by jeho píli neunikla ani Makemake, druhý nejjasnější „plutoid“ – trpaslík za dráhou Neptunu. Ta má totiž jasnost 16,8 mag. To je sice už hodně málo na pozorování běžnými amatérskými dalekohledy, ale jak jsem doufal, měla by být dostupná fotograficky. A protože nyní nastává její opozice se Sluncem, pokusil jsem se o její vyfotografování.
16.3.2012, 23:40 – 00:00, 7x3min, ISO800
Canon 30Dmod + Celestron ED80/600 red. Vixen 0,67x (f402 mm)
(Makemake je označena šipkou)
Když se podíváme na označení, která astronomové zabývající se meziplanetární hmotou pro plutoidy používají, snadno si ověříme, že v tom takový zmatek, jako IAU nedělají. Objekty za Neptunem dostávají běžné číselné označení jako jiné planetky, což je logičtější přístup, než vyčleňovat je nějak speciálně jako třeba již zmíněné „plutoidy“, tedy tělesa podobná Plutu. Bývalá devátá planeta má tedy označení (134340) Pluto a najdeme ji nyní asi 31 AU od nás (AU je astronomická jednotka a znamená vzdálenost Země – Slunce). Největší těleso spolu s Plutem je (136199) Eris, která je nyní asi 96 AU od nás. Druhá nejjasnější je ale (136472) Makemake [čti ma(h)ke-ma(h)ke]. Její jasnost podporuje ještě ne tak velká vzdálenost od nás a možná i vyšší odrazivost povrchu, která by se prý dala vysvětlit tím, že pokud by měla v přísluní řídkou atmosféru, jako má nyní Pluto, tak poté, co se dostává na protáhlé dráze dál od Slunce, atmosféra zmrzla a vyšší odrazivost způsobuje led na jejím povrchu. Pro účely našeho článku je zajímavé, že její vzdálenost od nás je 51,4 AU a je to tedy nejspíš nejvzdálenější amatérsky ještě běžně dostupné těleso Sluneční soustavy. Světlo z ní k nám letí něco málo více jak 7 hodin!
Celé pole s mírným ořezem – poloha Makemake vč. naznačeného výše uvedeného výřezu. Nedaleká galaxie NGC 4559 je v souhvězdí Vlasy Bereniky. Pod ní bychom našli známější galaxii „jehlu“ NGC 4565 (není v záběru).
K vyhledání v terénu pro účely fotografie jsem vystačil s mapkou připravenou pro článek na astro.cz, ale pokud bych ji chtěl hledat vizuálně např. půlmetrovým dalekohledem, byla by to asi fuška s nejistým výsledkem. Přestože jsem fotografoval za výborných podmínek v Jizerských horách, málem se mi planetka na snímku neobjevila. Na průměr dalekohledu 8 cm je to slušný výsledek. Lepšího běžně dosahuje přímo v Jablonci n. N. Milan Antoš, který používá CCD kameru a 20 cm dalekohled.
Martin Gembec
