Astronomické události

Nejen v Jablonci, ale i kousek od Jablonce se tu noc na Nový rok blbnulo. V podstatě každý z aktivních členů KaLu zrovna něco dělal. Dva dokumentovali tmu na Liberecku a v Jizerkách, Roman fotil doma na dvorku, Aleš byl zrovna v Turnově na hvězdárně a Vic doma tak říkajíc za komínem. Já jsem tedy potřeboval otestovat montáž Vixen Polarie na stativu s klínovou hlavou. Kromě toho byl v plánu test únosnosti CG5 GT s dvacítkou Orion CT8 v karbonu. Nutno předeslat, že oba testy byly úspěšné, takže to byl příjemný začátek roku. Ale nejdřív ještě zpět ke klukům, co jeli mimo jiné do Jizerek. Jejich celooblohovka z Rozdroze dokumentuje jednak to, že noc to byla celkem pěkná, ale také fakt, že se ani v zenitu neobejdeme bez světelného znečištění. Naštěstí je obloha stále dost tmavá, aby nám dělala radost. Snímáno Sigmou 2,8/4,5 mm (expozice 10 min, ISO 400, f3,5), foto: Martin Mašek.

(Pokračování textu…)

Počátek roku přinesl dvě jasné noci, ale na obloze již část noci rušil dorůstající Měsíc (33 % – 46 %), a tak na delší výjezd za tmavou oblohou to nebylo, proto nastal čas důkladně otestovat úzkopásmový filtr Optolong L-eNhance přímo u mě doma na zahrádce nedaleko pouličního osvětlení, dalo by se říci v naprosto nevhodných podmínkách pro pozorování noční oblohy.

Ale právě i do těchto „nevhodných“ podmínek je zkonstruovaný filtr Optolong L-eNhance určený zejména pro barevné Astro kamery nebo DSLR.

(Pokračování textu…)

Mlhovina řasy – náhled oblasti

Teplé letní noci se nám již prodlužují, Slunce již zapadá dostatečně za obzor, Měsíc se postupně přibližuje do novoluní (1. 8. 2019), a tak nastal čas  pro pozorování nebo focení DSO objektů na noční obloze. Na několik takových objektů jsem se tento týden zaměřil i já.

Řasová mlhovina v souhvězdí Labutě

Jedná se o pozůstatek supernovy, která vybuchla cca před 8000 lety,  oblak zahřátého a ionizovaného plynu a prachu vidíme jako emisní mlhovinu.  Mlhovinu objevil William Herschel 5. září 1784.

Oblast  mlhoviny je velmi rozsáhlá,  proto má v katalogu NGC přiděleno několik čísel.

(Pokračování textu…)

Řecká mytologie je právem dodnes považována za nejbohatší na světě a Řecko vždy bylo zemí bohů. Bohové zdejších bájí mají lidskou podobu, prožívají vášně, rivalitu, intrikují, zamilovávají se. Jsou v neustálém kontaktu s lidmi a jejich hravá povaha je zaplétá do nesčetných dobrodružství. Letos jsem při červencovém novu vyrazil na rodinnou dovolenou do země, kde Homér napsal své eposy Iliadu a Odysseu a odkud Ptolemaios popsal „svoji“ hvězdokupu (tu, kterou o mnoho století později zařadil Charles Messier do svého katalogu pod číslem 7, jako nejjižnější objekt).

(Pokračování textu…)

Je tomu už hodně let, co jsme věnovali noc pouze kulovým hvězdokupám, tak mě napadlo, když jsem s Ladinem minulý večer mířil na Jizerku, že by nebylo špatné si to zase jednou zopakovat. A proč ne hned? Stejně jsem neměl kromě zkouknutí pár komet nic konkrétního v plánu. Naposledy jsem využíval velký 125mm binar, tentokrát se vezla v kufru čtyřstovka dobson. Podaří se překonat minulý rekord v počtu kulovek za noc?

(Pokračování textu…)

Po květnovém úplňku a následném období dešťů přichází snad konečně čas vhodný pro pozorování. Na obloze se totiž pořád něco děje a byla by škoda to propásnout. V těchto dnech máme po pár měsících zase možnost pozorovat relativně jasnou supernovu, když došlo k výbuchu bílého trpaslíka (Ia) ve 110 miliónů světelných let vzdálené galaxii NGC 5353 v souhvězdí Honicích psů. Ta je zajímavá hlavně tím, že je součástí populární skupiny Hickson 68.

(Pokračování textu…)

Měsíc nezadržitelně míří do novu a i počasí za horami je příznivé, tak máme v těchto dnech možnost zkouknout první letošní jasnou supernovu s označením 2019np.

(Pokračování textu…)

Kdesi hluboko v podvědomí, překryta vrstvami a změtí vzpomínek, nekonečně daleko od překotného toku myšlenek dneška, leží ve mě, a veřím, že i v mnohých z Vás, náklonnost k vysokým horám. K horám takovým, jenž v dávných dobách nebylo možné překročit a k jejichž věčně zasněženým hřebenům se vzhlíželo s pokorou, úctou a respektem. Kdysi jsem v nich často pobýval… Léta plynula a navštěv na škodu ubylo. Roky jsem v horách nebyl, ale ten protiřečící se pocit klidu a ohromení vytanutého ze shlédnutí díla prostoru, země, světla a času, ten, jenž jsem si jako svědek odnášel vyrytý ve svém srdci při sestupu z jejích strání dolů, ten ve mně zůstal…

Vzdálená Edelweissspitze je hranicí dvou odlišných světů. Hranicí, kde kámen opírá se o nebeskou klenbu. O tu, ze které ve dne naše Slunce bíle rozzáří věčně zasněžené hřebeny Vysokých Taur. V noci, poté, jasné paprsky vystřídá stříbrná slabá zář prastarého světla z miliard nepředstavitelně dalekých hvězd. To světlo stále ještě svítí na nedotčeném černém sametu noční tmy v prapůvodní kráse. Svítilo tak mnohem dřív, než se objevili první lidé, a bude svítit i poté, co zmizi poslední. Ty hvězdy svítí právě teď i proto, abychom znovu a znovu přicházeli a byli diváky v jejich tichém jevišti věčnosti.

(Pokračování textu…)