Rok uběhl jako voda a přišel zase podzim. To je období, které v našich končinách moc astronomickému pozorování nepřeje. Ale je to také doba, kdy pravidelně jezdíme do středoevropského hvězdného ráje na Edelweißspitze. Musí se jen sejít dobré počasí s obdobím kolem novu. Tlaková výše nad Alpami letos připravila ideální podmínky na výjezd za tmou právě na polovinu října, tedy v době krátce před novoluním, které nastalo 19. 10.
Přiznám se, že spojení Messierův maraton nemám moc rád. Vždyť o žádný maraton nejde. Shlédnout co možná nejvíc objektů Messierova katalogu za jednu noc přeci není žádná vyčerpávající fuška. Pro toho, kdo se trochu orientuje, je to spíš jen taková malá procházka noční oblohou. Vždyť stačí pokoukat hodinku zvečera a hodinku nad ránem a dobrou stovku máme v kapse.
Podobně jako se muslimové musí aspoň jednou za život vypravit do Mekky, tak i pro opravdového amatérského astronoma je povinnost se minimálně jednou za rok podívat na Edelweissspitze. Musí být samozřejmě jasno, alpské vrcholy pokud možno ještě bez sněhu a Měsíc kolem novu, aby to mělo vůbec smysl. Což bohužel nebývá zas tak moc často. Letos ale nastaly přeci jen ty správné okolnosti v noci ze čtvrtka 29. na pátek 30. září.
Konec dubna nabídnul hned deset pozorovacích nocí v řadě za sebou. Druhá polovina už nebyla tolik ovlivňovaná svitem Měsíce. Vrcholem pak byla noc poslední – z pátka 29. 4. na sobotu 30. Věnoval jsem ji z větší časti kometám.
21. 11. 2014 večer jsme se vydali nad vrstvu oblačnosti, která se rozlila přes celé Česko i Polsko. Díky této unikátní konstelaci se z Krkonoš stal ostrov nad inverzí a my mohli pozorovat pravděpodobně nejlepší oblohu, jaká je u nás na severu Čech k dispozici. Pozorování a další zážitky ze sedla Lysé hory a z Kotle nás v tom jen utvrdily.
21. 11. 2014, 23:08 SEČ, snímek rybím okem f3,5/4 mm, ISO 1600, 3 minuty v sedle Lysé hory v Krkonoších. Obrázek vznikl díky mobilní sestavě zapůjčené od České astronomické společnosti (Astrotrac na stativu, Canon 600D + Sigma 4 mm) a samozřejmě díky touze se podívat nad oblačnost a díky pochopení kolegů z Klubu astronomů Liberecka. (Pokračování textu…)
Když jsme se minulý rok vrátili z Hard Core Deep Sky Expedice na Edelweißspitze, shodli jsme se, že jsme tam nejeli naposled. Od srpna jsme sledovali tamní počasí a webkameru a doufali, že to letos i přes nedávnou sněhovou nadílku nějakým zázrakem vyjde.
Tak jako mají horolezci své osmitisícovky, existují i vrcholy astronomické. Jedním z nich je i zdolání Siria B.
Ve střední Evropě zamořené světelným smogem není mnoho míst, kde by se noční obloha blížila té přírodní. V chorvatských horách, na Ukrajině a v Alpách můžeme spatřit oblohu klasifikovanou číslem 2 na Bortleho škále, lepší pak už jedině na vrcholku Pico del Teide na Kanárských ostrovech. A právě do Alp na Edelweißspitze jsme se vypravili při zářijovém novu. Nejvýše položený bod horské silnice Großglockner Hochalpenstraße ležící v nadmořské výšce 2571 m n. m. je mezi amatérskými astronomy pověstný skvělou oblohou a brilantním seeingem, ale hlavně je možné sem dopravit autem potřebnou techniku.
