Když jsem minule psal o pohádkové noci, nečekal jsem, že by mohla nastat noc ještě lepší. Ale na to, co jsme s Alešem zažili v Jizerských horách z 21. na 22. října 2012, určitě jen tak nezapomeneme.
Měl to být jen normální výjezd nad inverzní oblačnost za letošními Orionidami, nakonec z toho byla noc plná superlativů.
Do Česka vtrhlo inverzní počasí a tak si na Liberecku připadáme spíše jako na sklonku Babího léta. Jasné dny a noci jsou na horách doprovázeny teplým a suchým počasím. To nás vyprovokovalo k výletu na oblíbené stanoviště v polském lomu. Teplota v průběhu noci klesla od 16 k 9 stupňům a zatímco na počátku se s námi loučila letní souhvězdí, ke konci jsme se oddávali typicky zimní obloze v čele s Orionem. Už samotný úvod pozorování byl úchvatný, neboť zapadající srpek Měsíce byl u obzoru pěkně deformován, což jsem narychlo zachytil, alespoň při ohnisku 85 mm.
Zapadající Měsíc 19. 10. 2012, animaci proklikněte zde.
Z wikipedie:
Tučňák jizerský je vzácný endemit tučňáka císařského. Žije v ukrutných mrazech u Pešákovny na Jizerce. Spatřit ho v denních hodinách je zhola nemožné, jelikož po většinu dne spí. Vstává k večeru a po zbytek noci kouká na hvězdy, čímž se zásadně liší od svých bratranců z jižní polokoule.
Předposlední únorový týden do našich končin zavítala tlaková výše z Ruska a uhodily kruté mrazy. Rtuť teploměru v Jizerkách klesala nějakých 20 stupňů pod nulu, v mrazové kotlině na Jizerce dokonce ještě níž. Konstelace jasného počasí a Měsíce v poslední čtvrťi byla dostatečným lákadlem k tomu, abychom překonali teplotní rozdíl mezi vyhřátým domovem a mrazivou Jizerkou. V mém případě se jednalo o nějakých 50 stupňů Celsia – svůj byt vyhřívám na 22 °C, přičemž na Jizerce bylo −28 °C. Arktického dýchánku na Jizerce se zúčastnili zkušení polarníci Vic, HoPi, Cassi a moje maličkost. V době příjezdu bylo jasno, bezvětří a teplota už zmíněných −28 °C. (Pokračování textu…)
Osud mě zavál na Jizerku v jedné z nejmrazivějších nocí, proto mrazivá. Připadal jsem si jako v pohádce. Obloha byla tmavá i přes nasvícení několika sjezdovkami na západě a střední oblačností na východě. Všude sníh, na obloze věci, které jsem nikdy neviděl.
Lodní záď a Velký pes, dva snímky do mozaiky.Snímku dominuje jasná hvězda Sirius vpravo. Nahoře je mlhovina Racek.
Pro každý záběr byly odečteny darframy a flatfieldy, poté bylo seskládáno 8 snímků a upraveny gradienty. Zabíráno od výšky 5° nad obzorem. Canon 30Dmod s objektivem Super Takumar 1,4/50mm (f3,3) na montáži GSO, CLS filtr, ISO 800, 2 krát 8 x 5 minut.
Po přečtení titulku tohoto článku, bych se ještě před pár lety domníval, že v Jizerských horách spadla v lepším případě přistála nějaká mladší sestra ultramoderního bombardéru B2 armády USA. Od té doby uteklo trochu vody a dnes vím, že v astronomii je jako Bx uváděna buď spektrální třída hvězd nebo stupeň Bortleho škály. Bortleho škála má devět stupňů, nejnižší devátý stupeň odpovídá obloze uvnitř velkoměsta, první stupeň potom odpovídá obloze bez jakéhokoli světelného znečištění. Výborný popis Bortleho škály od Michala Bareše najdete na jeho stránkách.
Po tomto úvodu musí být i uplnému laikovi jasné, že v Jizerkách nepřistála létající pevnost, ale událo se uplně něco jiného, co souvisí s tmou a s astronomií. Onou událostí bylo několik po sobě následujících jasných podzimních nocí, které se vyznačovaly, na naše středoevropské poměry, výrazně temnou oblohou. Neobyčejně temná obloha, se slabými stopami světelného znečištění nízko u obzoru, kterou bylo možné vidět v Jizerkách ve dnech 11. 10. 2010 a 12. 10. 2010, byla způsobena dvěma faktory. Jednak extrémně nízkou vlhkostí vzduchu v atmosféře až do výše 6 km (na hřebenech hor se pohybovala v rozmezí 10%–20%) a jednak inverzní vrstvou oblačnosti, která první noc pokrývala Polsko, Frýdlantsko a Liberec (v Jablonci n. N. bylo jasno) a následující den pokrývala Liberec, Jablonec n. N. Na Frýdlantsku a dále v Polsku se inverzní oblačnost částečně protrhávala.
Jednoduše řečeno, velká města byla pod pokličkou a světlo, které skrz inverzní vrstvu uteklo ven, se nemohlo skoro na ničem pořádně rozptylovat a unikalo tak volně do vesmíru…
Jak takový podvečerní oceán mraků vypadá, zachytil 12. 10. 2010 Martin Gembec ze stanoviště na Královce.
11. 10. 2010 Rozdroże
Posledních několik dnů se mě držela viróza, venku bylo jasno, kamarádi jezdili po nocích po hvězdách a já tak maximálně počítal hvězdy na plakátu v pokoji. Viděno zpětně jsem (Pokračování textu…)
Obvykle nepíšu zápisy z pozorování, ale poslední noc se toho stalo tolik, že to prostě nejde nechat jen tak. I když ono se to přeci má prožít a to je nejdůležitější.
