Počátkem září jsou noci již dostatečně dlouhé a navíc počasí je letos velmi příznivé, a tak mohl v pátek 6. září na Skuhrově proběhnout dlouho plánovaný a očekávaný galakoncert mého DSO foto kvartetu.
Za ta léta, co se bavím astrofotografií jsem se ujistil, že jednou z nejobtížnějších disciplín je širokoúhlá fotografie zimních souhvězdí. Faktorů, které ovlivňují, co vše se může postavit proti je mnoho. Jedním z faktorů je vybavení – přeci jen je rozdíl, jestli na to jdete s Canonem 30D a 50mm objektivem při cloně 4, nebo Sigmou 35 mm na f2,8. Dalším důležitým faktorem je čas, který tomu můžete věnovat. A ten se zase často neprotíná s tím nejdůležitějším, kterým jsou vrtochy zimího počasí. Tu si stěžujeme na inverzi a přitom se dá obětovat čas a benzín a dojet tam, kde mraky nejsou, nebo vyjít na vysoké hory. Tuhle si zase stěžujeme na velké mrazy, když už se konečně vyjasní. Nakonec přeci jen za ty roky vychytáte nějakou tu noc, kdy na to trochu času je a obloha spolupracuje. A tak vznikly i moje nejoblíbenější zimní fotky, širokoúhlé pohledy na Oriona a okolí.
Před dvěma týdny (od 8. do 10. ledna) jsme se po dlouhé době dočkali jasných bezměsíčných nocí, a to rovnou tří za sebou. Při pohledu na tak slibnou předpověď mi bylo jasné, že takovou příležitost bych si neměl nechat ujít, kor když předchozí měsíce na tak pěkné počasí moc bohaté nebyly.
Proto jsem chtěl něco vyfotit. Dlouho jsem přemýšlel, jaký objekt vybrat. Po diskuzi s mým kamarádem Kubou Kuřákem jsme se shodli na tom, že bych měl zkusit právě Plejády – jasnou otevřenou hvězdokupu v souhvězdí Býka, kterou můžete znát také pod názvem M45, Kuřátka, Sedm sester, Subaru nebo třeba Matariki (což je označení, které používali maorské kmeny na Novém Zélandu při tvorbě svého kalendáře :-)). Tato hvězdokupa je obklopena nádhernými reflexními mlhovinami a všude kolem se nachází také spletité „sítě“ temných mlhovin, které jsem si rovněž přál zachytit.
Už nějaký čas jsem šťastným majitelem chlazené kamery ZWO ASI294MC Pro sehnané v bazaru na Astrofóru. Roman Hujer mě postupně dokopal k vylepšení montáže EQ6 na systém OnStep, posléze mě pomohl vylepšit pointaci přes ASIAir Mini s kamerkou ASI120MM mini na 50 mm hledáčku. Bylo otázkou času, kdy spojím síly tohoto ybavení s chlazenou kamerou. Mojí podmínkou bylo přejít na ni, pokud to nepřinese nutnost používat notebook. A focení s tabletem nebo mobilem mě vážně baví mnohem víc. Možnosti této sestavy ve spojení se špičkovým čočkovým dalekohledem WO FLT98 a neméně povedeným zrcadlovým newtonem Orion CT8 jsem již prezentoval při focení komety Nišimura. Nyní přišly na řadu ostré testy chlazení kamery na -15 °C a výsledky jsou velmi nadějné.
Byla to taková běžná letní noc. U obzoru mírný zákal, ale vysoko na obloze obloha relativně tmavá, hlavně po půlnoci, když zhaslo osvěltení v blízkých obcích a Slunce začalo dosahovat nejnižších poloh pod obzorem, ačkoli astronomická noc nakonec už nenastala. Využil jsem ji k pozorování triedrem a snímání krás Mléčné dráhy z trackeru SkyWatcher Star Adventurer 2i, což byl tedy zároveň jeho úspěšný test.
Jistě jste již zaznamenali, že v galaxii Větrník je od 20. května vidět poměrně jasná supernova. Podařilo se nám ji také pozorovat a vyfotit a tak vám můžeme přinést aktuální informace i ohlédnutí za jinými podobně jasnými supernovami uplynulých zhruba 12 roků.
Galaxii M101 najdeme nad ojem Velkého vozu, takže stačí od Mizaru najet mírně nahoru na čtvěřici hvězd, které ukazují směrem k M101. Galaxie je velmi nenápadná. I přes jasnost 7,9 mag má velmi malý plošný jas a na první pohled ji zde dokonce můžeme přehlédnout. Například při svitu Měsíce nebo větším světelném znečištění. O to hezčí je pohled okem na zářící hvězdičku v rameni galaxie.
V rámci Klubu astronomů Liberecka je již řadu let oblíbenou kratochvílí během březnového novoluní absolvování klasického Messierova maratonu. Tak se říká akci, kdy se během jedné noci pozoruje co nejvíce deepsky objektů z katalogu Charlese Messiera. Nepsanou metou je obvykle alespoň stovka zářezů z oficiálních 110. V rámci KaLu jsme pro zakulacení k těm stodeseti přidali ještě M111, tedy dvojitou otevřenou hvězdokupu χ a h Persei. Tu určitě slavný francouzský astronom také pozoroval, tak by tam rozhodně měla také patřit.
Myslím, že autorem této věty je Milan Antoš. Alespoň já si ji tak od něj pamatuju, a tak to prostě je. A opět jsem to zažil na Frýdlantsku po vyjasnění v noci z 15. na 16. ledna. A dnes bych doplnil to, co vídám už leta. Když na to máte, tak cestou k zachycení slabých objektů je kromě dobré oblohy taky světelná optika a kvalitní snímač. Světu CCD kamer konkuruje dnes nejlépe Canon 6D a já mám to štěstí, že se mi jeden podařilo sehnat na začátku roku 2020 a to tehdy navíc spolu se sice rozbitým, ale na astrofoto plně použitelným objektivem Sigma Art 35 mm f1,4. Objektiv se musí totiž clonit párátkem. Když jsem v roce 2022 do sbrky doplnil druhý vysněný světelný Samyang 135 mm f2, tušil jsem, že z toho mohou padat zajímavé věci. Dosud jem to však vídal jen na fotkách od kolegů. V uvedené lednové noci jsem to však zlomil a dovezl data, jaká jsem dosud nezískal.