Naše účast na tradiční výstavě cestovního ruchu dospěla k desetiletému výročí a nutno říct, že se mimořádně vydařila. Náš stánek pro letošek nabobtnal a kromě tématu tmy a svícení jsme přidali i 3D tisk, který měl mimořádný úspěch, jak co do obdivu už vytištěných objektů, tak proto, že 3D tiskárna na místě rovnou tiskla výroční visačky JOTO.
Včerejší úplněk a dnešní ošklivé typicky podzimní počasí mě konečně přiměly, abych sepsal pár řádků se zážitky z druhého letošního výletu do Alp na Edelweissspitze spojeného s návštěvou srazu německých astronomů na Almbergu v Bavorském lese. Nebývale přívětivé babí léto nám nabídlo řadu jasných nocí, ale jen dvě – 4. a 5. 10. – z nich měly punc mimořádnosti. Bylo to dáno nejen výtečnou horskou oblohou, ale zejména technikou, která byla k pozorování k dispozici.
Kdesi hluboko v podvědomí, překryta vrstvami a změtí vzpomínek, nekonečně daleko od překotného toku myšlenek dneška, leží ve mě, a veřím, že i v mnohých z Vás, náklonnost k vysokým horám. K horám takovým, jenž v dávných dobách nebylo možné překročit a k jejichž věčně zasněženým hřebenům se vzhlíželo s pokorou, úctou a respektem. Kdysi jsem v nich často pobýval… Léta plynula a navštěv na škodu ubylo. Roky jsem v horách nebyl, ale ten protiřečící se pocit klidu a ohromení vytanutého ze shlédnutí díla prostoru, země, světla a času, ten, jenž jsem si jako svědek odnášel vyrytý ve svém srdci při sestupu z jejích strání dolů, ten ve mně zůstal…
Vzdálená Edelweissspitze je hranicí dvou odlišných světů. Hranicí, kde kámen opírá se o nebeskou klenbu. O tu, ze které ve dne naše Slunce bíle rozzáří věčně zasněžené hřebeny Vysokých Taur. V noci, poté, jasné paprsky vystřídá stříbrná slabá zář prastarého světla z miliard nepředstavitelně dalekých hvězd. To světlo stále ještě svítí na nedotčeném černém sametu noční tmy v prapůvodní kráse. Svítilo tak mnohem dřív, než se objevili první lidé, a bude svítit i poté, co zmizi poslední. Ty hvězdy svítí právě teď i proto, abychom znovu a znovu přicházeli a byli diváky v jejich tichém jevišti věčnosti.
Bino 15×70 v Egyptě
S druhou polovinou prázdnin přišla také povinnost vyrazit na rodinnou dovolenou. Letos jsem se rozhodl koupit nějaký „last minute“ pár dní před odjezdem a hned po Perseidách někam vyrazit. Ve hře bylo Řecko, Albánie, Baleáry, ale nakonec jsem (ani nevím proč) kývnul na Egypt. Neodradila mě ani vzpomínka na dlouhodobější letní pobyt v Káhiře před deseti lety (teploty kolem 40 °C), naopak jsem se začal celkem těšit na podmořský život korálových útesů Rudého moře i přes nedávný smrtelný útok žraloka na českého turistu. Do příručního zavazadla jsem automaticky přibalil malý triedr Kowa 8×30 s tím, že budu okukovat holky na pláži a možná uvidím i něco na obloze.
Pokusili jsme se navázat na úspěšné akce na Jizerce a v termínu Hvězdičkové noci tak vznikla akce větší, která probíhala 11. srpna 2018 celý den a celou noc. Skvělé zázemí v podobě prostor pro přednášky, včetně občerstvení a techniky, zajistili přátelé z Muzea Jizerských hor.
Přes den se pozorovalo Sunce s protuberancemi, Venuše ve fázi kolem čtvrti a vybrané hvězdy (Arcturus a Mizar). Úspěch sklidily i přednášky, pohádka a rakety všeho druhu pro malé i velké. Hudební skupina Zlatý holky pro tuto akci složila píseň O hvězdičkách. Koncert byl výborným zpestřením podvečerního programu.
Večer se pozorovaly planety Venuše, Jupiter, Saturn a Mars. K tomu mnoho dvojhvězd a deep-sky objektů.
Kořením byly přelety meteorů, které zhusta patřily roji Perseid.
O akci pěkně informoval pan Zdeněk Dam z Genus Plus.
Máme za sebou nejdelší úplné zatmění Měsíce v tomto století. Ačkoli počasí nebylo dokonalé, u nás na severu Čech bylo více než shovívavé a tak se pozorovaly planety a zatmělý Měsíc od soumraku až do noci. Hlavními pozorovacími místy pro veřejnost byla Hvězdárna Turnov a Jablonec nad Nisou. Jsme rádi, že jsme se o radost z tohoto úkazu i o krásu planet Sluneční soustavy mohli podělit s mnoha návštěvníky obou pozorovacích stanovišť.
Úplné zatmění Měsíce ve 21:50 SELČ, ohnisko 600 mm
Začátek července nás zastihl neobvykle chladným počasím. Ve studeném severním proudění se ale nádherně vyčistil vzduch a je extrémní dohlednost. I z obyčejné vyhlídky u Košov jižně od Jablonce nad Nisou jsme z výšky 600 metrů shlédli krajinu do vzdálenosti 100 km s mnoha detaily a nejvzdálenější kopec Hradiště z Doupovských hor u Karlových Varů, který byl vzdálen 152 km, byl ještě dobře viditelný i okem. V takovém počasí nebyl problém spatřit dokonce Merkur v jeho večerní (východní) elongaci. Mnohem lépe je samozřejmě vidět Venuše a o Jupiteru a Saturnu nemluvě. Tyto planety se v relativně klidném vzduchu jevily i v malém historickém dalekohledu moc pěkně. A kdo vydrží i do rána, uvidím kromě Marsu i Neptun a Uran. Jen na tom Marsu kvůli bouři chybí řada detailů.
Tlaková výše nad střední Evropou nám přinesla několik pěkných nocí v období dubnového novu. Na horách konečně slezl sníh, takže se může jezdit pozorovat ať už na českou stranu, nebo i za hranice k našim severním sousedům. Po „zahřívací“ noci 17. 4. na Jizerce jsem se rozhodnul tentokrát vyrazit do vyšších poloh do Polska.