Září je měsíc, kdy se plánují výlety do Alp. Letos tomu nebylo jinak. Jen tentokrát si s námi příroda poněkud zahrála, když už v polovině měsíce přišla první sněhová nadílka. Dala nám tím stopku? Kdepak! Čtěte dále…
Noční pochod Českým rájem si za předchozí tři ročníky již získal svoje příznivce a tak organizátoři chtěli přijít s něčím novým. Tou inovační myšlenkou bylo otočení trasy. Až doposavad se startovalo v Jičíně a cíl byl v Turnově na hvězdárně. Letos jsme využili dobrých vztahů s kolegy astronomy z Jičína a 32km trasu odstartovali na turnovské Vrchhůře s tím, že cílová páska je pomyslně napnutá na jičínské hvězdárně. Zavedli jsme tak jakousi okleštěnou pěší podobu Ebicyklu aneb dálkový pochod mezi hvězdárnami. Součástí doprovodného programu pro účastníky bylo samozřejmě pozorování oblohy, navíc když celkem přálo počasí.
Jak už jsem napsal do poznámky v Kometárním okénku, včerejší večer by si z mého pohledu určitě zasloužil zařadit do sekce „mimořádné noci“. Samozřejmě jej nelze srovnávat s podmínkami v Alpách, na Krétě či byť jen na Šumavě, ale to co se mi naskytlo vidět včera večer se v lokálních podmínkách jen tak nestává. Původně jsem vyrazil pouze „zkusit“ novou kometu C/2021 D1 a vzal si 100mm APO binar APM. Bylo jasné, že na kometu asi nedosáhnu, ale šlo spíše o to se „trochu vyvětrat“.
Zhůří, zaniklá obec vypínající se kdysi na oblém hřbetu nad šumavskými pláněmi, jejíž poslední zbytky, kdysi mohutná stavení, postupně splývají s okolní přírodou. V hlubokém klínu hory, pod opuštěnou vsí, již celé věky řeka Vydra ohlazuje balvany trčící z jejího koryta, němé to svědky věků před dávným úsvitem prvních dní našich vzdálených předků. Ty oblé kameny mlčíce stojí tisiciletí v hučících vodách mladé řeky a možná vzpominají na večery, kdy nebeská krása nad jejich žulovými temeny nebyla zahalena světlem z našich měst. Jen ve vzácných chvílích, když města v okolí pohasnou, můžeme i my, pomíjiví, pozvednout hlavu a uzřít tu nekonečnou krásu hvězd společně s nesmrtelnými kamennými strážci z údolí řeky.
Ve střední Evropě už je jen velmi málo míst, kde se nachází téměř přírodní noční obloha s minimem Majznerova světla (pozn. redakce: slangové označení pro světlo z umělých zdrojů rozptýleného v zemské atmosféře, pojmenováno na počest jistého amatérského světlaře, který tvrdí, že existuje znečištění tmou). Pár dní druhém srpnovém novu vypadala předpověď počasí velmi dobře a tak jsme se 3. září po poledni vydali s Vicem na tradiční výjezd do rakouských Alp, které patří mezi nejtmavší lokality v dostupném okruhu.
Vrchol Edelweissspitze (označen šipkou) s alpskou silnicí
Ještě v létě, když jsem zalogoval svoji 198. kometu, jsem se strachoval, jestli vůbec do konce roku ulovím nějakou další novou, abych dosáhl počtu 200. Na obloze se sice vyskytovaly slabší kousky v teoretickém dosahu 16″ zrcadla, ale podmínky v české kotlině duchaření obláčků 15. nebo 16. hvězdné malosti moc nepřejí. Stačí ale, aby vyšlo počasí, popojede se k jižním sousedům a všecho může být jinak. Po minulé (už desáté) návštěvě Edelweissspitze jsem rázem na čísle 208! Tou poslední spatřenou vlasaticí byla vlastně ta první – první interstelární – kometa 2I/Borisov. Pojďme si to ale projít postupně.
Včerejší úplněk a dnešní ošklivé typicky podzimní počasí mě konečně přiměly, abych sepsal pár řádků se zážitky z druhého letošního výletu do Alp na Edelweissspitze spojeného s návštěvou srazu německých astronomů na Almbergu v Bavorském lese. Nebývale přívětivé babí léto nám nabídlo řadu jasných nocí, ale jen dvě – 4. a 5. 10. – z nich měly punc mimořádnosti. Bylo to dáno nejen výtečnou horskou oblohou, ale zejména technikou, která byla k pozorování k dispozici.
Kdesi hluboko v podvědomí, překryta vrstvami a změtí vzpomínek, nekonečně daleko od překotného toku myšlenek dneška, leží ve mě, a veřím, že i v mnohých z Vás, náklonnost k vysokým horám. K horám takovým, jenž v dávných dobách nebylo možné překročit a k jejichž věčně zasněženým hřebenům se vzhlíželo s pokorou, úctou a respektem. Kdysi jsem v nich často pobýval… Léta plynula a navštěv na škodu ubylo. Roky jsem v horách nebyl, ale ten protiřečící se pocit klidu a ohromení vytanutého ze shlédnutí díla prostoru, země, světla a času, ten, jenž jsem si jako svědek odnášel vyrytý ve svém srdci při sestupu z jejích strání dolů, ten ve mně zůstal…
Vzdálená Edelweissspitze je hranicí dvou odlišných světů. Hranicí, kde kámen opírá se o nebeskou klenbu. O tu, ze které ve dne naše Slunce bíle rozzáří věčně zasněžené hřebeny Vysokých Taur. V noci, poté, jasné paprsky vystřídá stříbrná slabá zář prastarého světla z miliard nepředstavitelně dalekých hvězd. To světlo stále ještě svítí na nedotčeném černém sametu noční tmy v prapůvodní kráse. Svítilo tak mnohem dřív, než se objevili první lidé, a bude svítit i poté, co zmizi poslední. Ty hvězdy svítí právě teď i proto, abychom znovu a znovu přicházeli a byli diváky v jejich tichém jevišti věčnosti.